Akai sora

Shounen ai, tentokrát i yaoi. Uehara Takuya/Matsushita Yuya. Pamatujete na to TT "Ďábelští lidé s andělskou tváří?" Tato povídka původně měla být vydána tehdy. Ale nápad přišel pozdě a já to nestihla sepsat, bohužel. Tak jsem to odložila a je to tady dnes. Tohle se totiž na Yuyího píše úplně samo! Dnešek je výjimečný den. Trojnásobně výjimečný den. Přesně před šesti lety se Yu-chan konečně proslavil. Přesně před rokem byl oficiálně prohlášen za mého manžela. A taky má dnes narozeniny moje maminka. Dnešní den je dokonalý. :3 Povídka je tedy pro mého milovaného Yuyánka a mou taktéž milovanou maminku, která si tohle však, doufám, nikdy nepřečte. O:) Vlásky barvy havraních křídel mu padaly do těch tak krásných, velkých, nevinných, zářících oček. Bezchybná tvář. Roztomilý nosík a plné načervenalé rty téměř vždy zvlněné do smyslného úsměvu. Ano, a hlavně ten smích. Veselý, tak upřímný. Pobavený, když jsem řekl něco vtipného. Milučký, sladký, zvonivý. A dál? Širší ramena, jemně se r...

Drabble (100 slov). Shounen ai. Yamamoto Yusuke/Miura Shohei. (+Miura Shohei/Miura Haruma) Věc, nad kterou dnes celý den přemýšlím.. Klapnutí domovních dveří a spěšné kroky. "Yusukeee!" "Ahoj, Sho-chan. Co že máš tak dobrou náladu?" komentuju jeho široký, nadšený úsměv. "Konečně byla příležitost říct Harumovi, že už ho nemiluju a že chci být s tebou!" Hodí se mi kolem krku. "A…jak reagoval? Říkal jsi, že on tě má pořád rád." Stisknu ho u sebe v náručí. "Nadšený sice moc nebyl, vlastně vůbec. Asi bude chvilku smutný, ale to ho přejde. Nejsi snad rád, že teď můžeme být konečně spolu?" "Jistě, že jsem," ujistím ho. Jen si tak říkám, jestli skutečně musí být někdo smutný, aby ten druhý mohl být šťastný.

Pozn. aut.: Nadpis článku je anglicky, kdyby se náhodou zjevila povídka, kterou bych chtěla pojmenovat "Krutá realita", protože věřím, že časem by se něco takového i objevit mohlo (ač teda zatím nic takového v pořadníku není, ale víte co, jistota je jistota). Mít dva stejnojmenné články, jeden nějakou, řekněme s trochou štěstí aspoň malinko kvalitní povídku, a druhý takovouhle sračku, kterou se chystám napsat, by bylo vskutku zajímavé. Velice vskutku. Znáte to přece, ne? Všechno vám přijde tak strašně super a růžové, jenže pak se objeví nové skutečnosti a nastoupí krutá realita. A ta povětšinou bolí. Mám špatnou náladu, abyste věděli, jinak bych tento článek vůbec nepsala a neobtěžovala vás jím. No ale co už.. Nechci se teď rozepisovat například o tom, jak velkou změnou si prošel můj pohled na českou otaku komunitu za poslední rok. Nejsem jediná, která si o těch lidech nemyslí už nic moc pěkného. Jistě, najdou se i výjimky, to jsou naprosto úžasní lidé, které totálně žeru, al...