Tohle je válka

Well, z nějakého důvodu jsem si byla jistá, že to dnes prostě stihnu, takže s tímto termínem nebyl moc stres. Co je horší, povídka je strašná krávovina. Je to náhlá inspirace jedním (dvěma) Yuyího screenem z Instagramu a nemá to žádný hlubší smysl. A hlavně, asi je na tom vidět, že mě to fakt skoro vůbec nebavilo psát, prostě... fakt nemám TakuYuya náladu. Ti dva spolu nemají žádnou - veřejnė dostupnou - fotku už minimálně rok, ani na premiéře Kuromyu spolu pravděpodobně nebyli...mám pocit, že se rozešli. Navíc už ani RPG nehraju... Moje motivace je prostě v čudu. Během této povídky jsem zvládla vymyslet jedno Eruri (momentálně top ship pro mě :3), tak to snad konečně sepíšu i něco bez donucení.

I tak jsem něco ale prostě napsat musela, protože dnes je tomu 8 let, co Yuyí zahájil svou kariéru a 3 roky, co je oficiálně mým nejoblíbenějším zpěvákem. Jo a mamka má narozeniny.

Zkuste si to užít, prosím.

Uehara Takuya x Matsushita Yuya

Slabé shounen ai, oddechové, bez hlubšího smyslu.

---

Postavil jsem snídani na stůl a rychlejšími kroky vyběhl schody do prvního patra, kde jsem zamířil rovnou do ložnice.

"Yu-chan, vstáváš už?" ptal jsem se, když jsem otvíral dveře. Bylo mi jasné, že na nohou určitě ještě nebude. Vlastně, ve skutečnosti jsem očekával, že zase chrní, protože tak to bylo vždycky. Ale dnes ne. V posteli samozřejmě ještě byl, ale zíral do telefonu a něco tam klikal.

"Jojo, hned," ujistil mě, ale od displaye oči ani na okamžik neodtrhl.

"Už je půl osmé, jestli se chceš v klidu nasnídat, měl bys už vstát. Všechno už je nachystané dole," informoval jsem ho s pousmáním a přešel až k němu. Posadil jsem se na postel a chtěl ho pohladit po vlasech, než jsem však stačil vůbec pohnout rukou, vyšvihl se Yuya prudce do sedu, čelem ke mně, a mobil měl stále před obličejem. Trochu jsem se zamračil. "Co tak důležitého tam děláš?" neodpustil jsem si zvědavou otázku a naklonil se tak, abych se sám mohl podívat. Yuya s telefonem ale prudce ucuknul, tak, abych nic neviděl. Zamračil se, něco zabrblal a vstal.

"To nic. Pojď se najíst," pobídl tentokrát on mě, mobil odložil na noční stolek a už si to mašíroval ke dveřím. Pár vteřin jsem na něj koukal, než jsem otočil hlavu směr jeho telefon. Co tam přede mnou schovává?

"Nejdřív mi řekni, co jsi na tom telefonu dělal," nenechal jsem se hned tak odbýt.

"Nestojí to za řeč, jen jsem se o něco pokoušel," odpověděl opět neurčitě. Stál už ve dveřích, nasadil úsměv alá nedělej si s tím starosti, Taku-chan a natáhl ke mně ruku, abych šel za ním. Povzdechl jsem, ale tak jsem teda odhodlal jít se chytit jeho nabízené dlaně.

"Proč je to tak tajné?" zkusil jsem to ještě jednou.

"Není to tajné, jen to prostě není důležité, věř mi," zaculil se na mě jako sluníčko a dal mi pusu. Užuž jsem se nadechoval k dalším protestům, ale on mě předběhl: "a jestli se budeš dál ptát, dnes už další pusu nedostaneš." Zamračil jsem se. Tohle bylo sprosté vyhrožování!

"Abys ty dostal večeři," přešel jsem do protiútoku.

"Tu si můžu jít někam koupit," vyplázl na mě jazyk a pak se rozesmál. Mně to teda moc vtipné nepřišlo, ale on mě teda prostě odtáhl dolů k připravené snídani.

Dnes mě čekalo pouze focení a rozhovor pro jeden časopis, takže jsem končil už brzo po poledni. Na oběd jsem si zašel cestou, nějak se mi nechtělo nic vařit, a domů jsem dorazil něco okolo jedné hodiny. Docela mě zaskočilo, když jsem u botníku viděl pohozené Yuyovy boty, v kterých dnes ráno odcházel. Už ze zvyku jsem je uklidil. Na to, abych mu šel vyčíst, že se o ty boty může takhle někdo přizabít, jsem byl až moc zaskočený jeho zřejmou přítomností, a tak jsem jenom zavolal:

"Yu-chan? Ty jsi doma?"

"Jojo, jsem tady!" ozvalo se z obýváku, kam jsem tedy rovnou zamířil.

"Jak to že jsi tu dnes tak brzo?" zajímal jsem se už na prahu. Yuya ležel na pohovce, mobil před obličejem.

"Vyhlásili jsme dneska trochu volnější den, Kodai si stejně potřeboval něco zařídit a Shota je nervama bez sebe, protože má dnes rande s nějakou holkou, co se mu prý už strašně dlouho líbí," vysvětlil mi, ale… zase se na mě ani nepodíval.

"Aha," reagoval jsem potichu a přešel až k němu. Když jsem se k němu sklonil, abych mu mohl dát pusu, svůj telefon rychle pustil na břicho. Asi se snažil, aby to vypadalo nenápadně, ale stejně jsem v tom cítil, jak prostě nechce, abych viděl, co to tam má. Štvalo mě to. Co to zatraceně může být, že to přede mnou má potřebu tajit?

"Co je?" usmál se na mě jako největší neviňátko.

"Nic," zakroutil jsem hlavou. Došlo mi, že by asi nemělo smysl to z něj tahat, protože ráno fakt nevypadal, že by mi to hodlal říct. Ale dřív nebo později to z něj určitě dostanu! "Obědval jsi už?" převedl jsem raději téma.

"Jo, koupil jsem si ve městě pizzu. Ale pokud budeš něco dělat sobě, určitě počítej i se mnou," zazubil se.

"Asi tě zklamu, já už taky jedl," zasmál jsem se, "takže dneska už nikam jít neplánuješ?"

"Ne. A ty?"

"Taky ne. Co bys chtěl dneska dělat?"

"Já nevím, něco nenáročného. Můžeme třeba koukat na nějaký film nebo tak."

"To zní dobře," odsouhlasil jsem, "byl jsem cestou domů nakoupit, tak to půjdu vybalit a pak si teda něco vybereme, jo?"

"Jasně."

Neshledával jsem nic divného na faktu, že si Yuya přál jen tak prolenošit celý den u filmu. Ale naopak poměrně divné už bylo, že do výběru filmu vůbec nemluvil a vlastně to nechal celé na mně. Ne že bych si stěžoval, ale měl jsem zkrátka takové neblahé tušení, k čemu tohle směřovalo… A nepletl jsem se. Můj drahý Yu-chan si doopravdy vytáhl mobil a zase začal něco klikat. No a co víc - když zaregistroval, že jsem se pokusil nahnout tak, abych viděl, co tam zase chce zatraceně dělat, odsunul se ode mě pomalu na druhou stranu pohovky, abych neměl šanci. Vzdal jsem to. Na film jsem teda sice koukal, ale moc jsem si z něj neodnesl. Byl jsem z Yuyova chování značně otrávený. Fakt by mě zajímalo, kdy se mi teda plánuje svěřit, a ještě víc by mě zajímalo, co je na tom proboha tak tajného! Vypadalo to, že něco hraje, ale proč by mi nechtěl o nějaké obyčejné hře říct? Hledal tam něco na internetu? Já nevím, mohl vybírat nějaký dárek pro mě, proto nechtěl, abych to věděl, ale do Vánoc bylo ještě celkem daleko. Cokoliv jiného, co bychom spolu měli slavit, nebylo v dohledné době, a o takových věcech jsem měl samozřejmě přehled! Takže ani tahle varianta mi moc smysl nedávala. Navíc na to klikal trochu moc rychle. Tak…že by si s někým psal? Ale s kým by si psal tak strašně zapáleně a neustále a hlavně byl přesvědčený, že o této konverzaci nesmím nic vědět? To se mě rozhodl s někým pomlouvat nebo co? Nebo… Nechci říct, že bych snad byl nějak žárlivý typ, ale… Ne, ne, ne, Takuyo, nic takového. Rozhodně si nenašel nikoho, s kým by si raději psal, než trávil čas s tebou. Určitě ne. Vážně, to by přece nedávalo smysl. Navíc se u toho docela mračil. A sem tam zamrmlal něco jako "zatraceně" nebo "to snad není možné". Že by se tam s někým na chatu hádal? Ťukal do toho teda dostatečně agresivně, jen co je pravda. A občas teda udělal pauzu, kdy pravděpodobně čekal na odpověď.

Zůstali jsme u televize. Nebavilo mě to a Yuya mé znuděné přepínání kanálů ani pořádně nepostřehl. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo jestli fakt byl Yu-chan víc a víc popuzený. Možná jsem v něm viděl jen svou zhoršující se náladu. Vážně, mohl mi to už říct. Nechtěl mě jen zatěžovat nějakými svými rozepři? Nebo co? Nedochází mu, že takhle mě deptá nejvíc?!

Myslel jsem, že to neodloží ani k večeři, ale díkybohu jsem si ho alespoň tím jídlem na chvilku získal. Ale doopravdy to omezil jen na dobu večeře a pak se vrátil ke své dnešní celodenní zábavě. Rozhodl jsem se zvolit taktický krok tiché domácnosti, kdy jsem tedy neprojevoval o jeho činnost sebemenší zájem… třeba mu to dojde a konečně mi to řekne! Ale když už jsme dokonce i leželi v posteli - já trucovitě zády k němu, ale jemu to zřejmě vůbec nevadilo - a on do toho furt bez přestání čučel, sotva mi popřál dobrou noc, absolutně jsem to vzdal. Nebyl jsem si jistý, co budu dělat, jestli to takhle bude pokračovat i zítra, ale teď jsem se prostě jen snažil usnout. I když se mi teda hlavou pořád honily všemožné varianty toho, co tam provádí. Vážně mě to neskutečně štvalo. Ale koho by ne. Trvalo snad třičtvrtě hodiny, než jsem se začal konečně doopravdy propadat do říše s-

"Jo! Konečně! Já už nevěřil tomu, že to dokážu!" Okamžitě mě tento výskot plný radosti a dosáhnutého úspěchu přivedl k plnému vědomí. Cítil jsem pohyb, a když jsem se otočil, zjistil jsem, že Yuya seděl. Taky jsem se posadil.

"Co? Co jsi dokázal?" ptal jsem se a taktéž si sedl. Teď už mi to přece říct musí, ne?

"Taku-chan? Platí pořád tvé skóre 698?" ujišťoval se a podíval se na mě s naprosto rozzářenýma očima. Povytáhl jsem obočí.

"Cože?" nechápal jsem, o čem mluví. Možná to bylo tím, že jsem před chvilkou už prakticky spal.

"Víš přece, v Zig zag! Jak jsi minulý týden říkal, že jsi překonal mých 483!" Yuya naopak vypadal plný energie. A já nevěřil svým uším.

"No… jo, já to od té doby nehrál. Nějakých těch 698 jsem tam měl," potvrdil jsem mu. Byl jsem pořád trochu zmatený. Nebo jsem spíš nechtěl věřit tomu, k čemu tato situace směřovala - doopravdy se mi tímhle snažil naznačit, že mě celý den takto deptal jenom kvůli téhle pitomé hře?

"Mám 782!" svěřil mi až s dětskou radostí, "snažil jsem se celý ten týden a dneska jsem se zařekl, že už to fakt dokážu. Ale celý den mi to vůbec nešlo, ale snažil jsem se moc nevztekat, i když to bylo fakt těžké, protože pak bys začal taky hrát a ještě své skóre vylepšil a já bych to pak měl ještě složitější!" vychrlil na mě. Chvilku jsem zůstal jen zírat.

"Jak chceš," řekl jsem nakonec. Vyhlásil jsi válku, Yu-chan, máš ji mít. Natáhl jsem se po svém mobilu. Co na tom, že zítra vstávám do práce?