Doučování

Lehké shounen ai, Uehara Takuya/Matsushita Yuya.

Původní datum zveřejnění: 22. června 2014 (psáno k Takuyovým narozeninám)

---

Seděl jsem ve školní jídelně, dnes sám u stolu, a znuděně se hůlkami rýpal v porci rýže na stole, na kterou jsem dnes nijak zvlášť chuť neměl. To už se však za mnou ozval nesmělý hlas:

"Konnichiwa, Uehara-senpai. Mohl bych si dnes prosím sednout k vám?" Otočil jsem hlavu k černovláskovi, zhruba o hlavu a ještě něco málo menšímu než já sám, držícímu taktéž tác s obědem, a lehce červenajícími tvářičkami. Přešlápl a pohledem mírně nervózně těkal po okolí.

"Jo, jasně, jestli chceš," přikývl jsem. Zřejmě se bál odmítnutí, protože se mu teď viditelně ulevilo a nejistě se na mě usmál, načež se skutečně posadil vedle mě. Dal si do úst několik soust, celou tu dobu však stále jakoby nevěděl, kam se dívat, a bylo mi jasné, že mu ono ticho mezi námi asi moc nevyhovuje, tak jsem se mu rozhodl trochu pomoct: "Mimochodem, gratuluju k tomu vítězství na posledním zápase. Hrál jsi skvěle."

"Vy jste tam byl?" překvapeně se na mě podíval, "anooo, a teda, děkuju."

"Jojo, neměl jsem zrovna co na práci, a vytáhl mě tam kámoš, hraje s vámi jeho mladší bratr," vysvětlil jsem, "ale fakt, byl jsi úžasný, Yuya-kun, kdyby ti nevyšel zpěv ani tanec, můžeš být fotbalista," navrhl jsem mu se zasmáním. Mírně mu zacukaly koutky a zavrtěl hlavou, až mu vlasy napadaly do očí. Nic mi na to však už nedopověděl a začal se rýpat v jídle stejně jako já, od něj jsem to však vycítil opět jako další nervózní gesto.

"Totiž, víte…já jsem vás chtěl vlastně o něco požádat," načal po nějaké půlminutce ticha, aniž by se na mě třeba znovu podíval.

"Ano?" pobídl jsem ho, abych se dozvěděl, o co jde.

"Víte, já bych…asi bych potřeboval doučování," přiznal, "a nějak mě nenapadá nikdo jiný, než vy. Najímat si nějakého specialistu se mi nechce, navíc by to musela zařizovat máma a ta zatím nemusí vědět, že v tom jaksi…plavu, jestli chápete." Jenom jsem s úšklebkem pokýval hlavou. "A jinak ze starších ročníků nikoho pořádně neznám. Vás sice taky ne, ale…párkrát jsme už spolu mluvili a tak mě napadlo…"

"Jo, dobře, já s tím nemám problém, rád ti pomůžu," povzbudivě jsem se na něj usmál, "co ti nejde? Víš co, abych to vlastně vůbec uměl já," zasmál jsem se.

"Totiž…asi angličtina. A matika a japonština. A taky biologie. A tak obecně skoro všechno," zamumlal a po dlouhé době si vložil do úst další sousto.

"Dobře, uvidíme, co se s tím dá dělat."

"Děkuju moc," obdaroval mě úsměvem, ač stále trochu plachým, ale hned na to zase sklopil pohled ke své misce.

A tak jsem ho tedy začal doučovat. Doopravdy to moc nezvládal, přišlo mi, že nechápal ani ty nejprimitivnější věci. Ale dobře, všechno jsem mu polopaticky vysvětlil a to už začínalo vypadat, že se chytá. Snažil se, zřejmě mu na dobrých známkách doopravdy záleželo, soustředil se, co mu povídám. Občas na můj obličej hleděl pomalu až fascinovaně, jakobych snad přednášel nějaká obrovská moudra, ale přímému očnímu kontaktu se při každém učení vyhýbal. Při jakékoliv pochvale se pořád aspoň trochu červenal a stále mi přišlo, že je ze mě tak jako nervózní. Časem se to ale postupně spravovalo, z dvou známých, kteří o sobě navzájem nevěděli skoro nic, se stali, řekl bych, až nejlepší kamarádi. Začali jsme spolu jen tak chodit ven a trávit společně čas i jiným způsobem, než jen přípravou do školy. A mně to vyhovovalo, Yuya byl vlastně úžasná osoba. Zjistil jsem, že vůbec není tak zamlklý, jak jsem si o něm původně myslel, nakecal toho celkem dost, a jak z něj po nějaké době konečně opadla ta neopodstatněná nervozita, která se však na doučování stále z mně neznámých důvodů držela, pořád se jenom smál.

"…a když chceš otázku, je to taky primitivní, začneš did, potom podmět, přísudek a jenom zbytek věty. Chápeš?" povídal jsem, když jsem se jej jednou odpoledne, jako vždycky u nás doma ve středu odpoledne, snažil naučit angličtinu, přesněji minulý čas prostý. Kývl hlavou, jakože rozumí. "Dobře, tak zkus třeba nějakou obyčejnou větu…třeba…ettoo… 'jel jsi včera do Tokia?'" zadal jsem mu úkol.

"Fajn," znovu přikývl a na chvilku se zamyslel. "Did you go to Tokio yesterday?" zkusil následně. Pousmál jsem se na něj.

"Jo, správně. A když by to bylo 'byl jsi včera v Tokiu?', tak by to bylo jak?"

"Did you…be in Tokio yesterday?" odpověděl mi váhavě. Zavrtěl jsem hlavou.

"Ne, vzpomeň si přece, co jsem ti říkal o slovesu být a zkus to znova," pobídnul jsem ho.

"Dobře, tak to bude…anooo… Were you in Tokio yesterday?"

"Přesně tak," zatleskal jsem mu, "tak ještě zkusíme tady to cvičení z učebnice, jo?" ukázal jsem doprostřed stránky jedné z otevřených knih, které ležely před námi na stole. On to samozřejmě odsouhlasil a pokračovali jsme.

"Na objemu a plášti válce vlastně nemáš vůbec nic těžkého. Vycházíš tady z toho, co už víš o kruhu a kružnici, to přece není tak dávno, co jsme se o tom bavili. Jenom si pamatuj, že to pí má hodnotu tři celé čtrnáct a zapamatuj si tyhle vzorce," poklepal jsem prstem do sešitu, kde je měl velkým napsané, "potom už na tom fakt není nic těžkého. Jenom dosadíš čísla, která máš v zadání a to je celé."

"Jo, tohle nezní nijak těžce, to zvládnu."

"Fajn, tak si pojď zkusit nějaký pří-"

"Uehara-senpai?" přerušil mě najednou.

"Jo? Co je?"

"Nemůžeme pro dnešek toho učení už nechat?" požádal mě s povzdechem.

"Neříkal jsi, že tohle budeš teď potřebovat na písemku?" namítl jsem.

"No to sice jo, ale jak sám říkáte, není to těžké. Já to chápu, zvládnu to," ujišťoval mě.

"Dobře, jak chceš, je to přece jenom tvoje věc," pokrčil jsem rameny, "už potřebuješ jít?"

"Ne, to zase ne," zakroutil hlavou, "ale tak mě napadlo, že bysme si třeba dneska pustili nějaký ten film, anime nebo tak?" navrhl.

"Ale jo, proč ne? Co bys chtěl vidět?" ptal jsem se, zatímco jsem se natáhl pro notebook a zapnul ho. On si mezitím pobral všechny učebnice, sešity a psací pomůcky, které si schoval do batohu.

"Mně je to jedno, něco vyberte."

"Dobře, no. Máš rád horory?" zeptal jsem se s úšklebkem, když jsem si vzpomněl na jeden, který mi před nedávnem doporučoval kamarád. Včera jsem si ho stahoval, tak mám rovnou příležitost se podívat.

"Je mi to jedno, nevadí mi," odpověděl a usadil se na moji postel, zády se opřel o zeď. Pokrčil kolena a položil si na ně ruce. Já teda zatím spustil film a šel jsem si sednout za ním. Začátek byl nic moc, ale co začalo přibývat lekacích scén a krve, nabralo to daleko strašidelnějšího rázu, než jsem vůbec čekal. Popravdě, děsilo to docela i mě. Nebyl jsem ani schopný odtrhnout oči od obrazovky, jak byla situace čím dál tím napínavější. Proto jsem zaregistroval, že Yuya seděl nějak záhadně čím dál tím blíž u mě, až když mě prostě chytil za ruku. Jen jsem po něm krátce střelil pohledem, vlastně to vypadalo, že napětím přímo sálajícím z filmu ani nedýchal, a vzhledem k tomu, že těsně potom přišlo další leknutí, jen jsem jeho ruku s povděkem stisknul a zůstal stejně zaujatě jako on hledět na výjevy na obrazovce. Popravdě mi to i docela vyhovovalo, rozhodně to nebylo nic nepříjemného, vlastně mi přišlo podivné, že právě naopak. Až s příchodem titulků bylo spojení našich dlaní přerušeno, jím. Hned se mi vyškubnul, seskočil z postele a rychle popadl svůj batoh. Já se jen v klidu zvedl, protáhl se, a že to tedy půjdu vypnout. Chtěl jsem se Yuyi zeptat, co si o tom filmu vlastně myslí, on však jen vyhrkl něco v tom smyslu, že strašně spěchá a celý rudý vyběhl z pokoje. O pár sekund později jsem jenom zaslechl, jak za sebou zavřel i domovní dveře a já mohl zůstat jen nechápavě koukat.

Jednou ve středu jsem na něj zase čekal před školou, jako každý týden. Jenže on se ne a ne objevit. Když už mi to přišlo podezřelé, odchytil jsem si jednoho jeho spolužáka, s kterým jsem ho občas vídával se bavit, usoudil jsem tedy, že budou třeba nějací lepší kamarádi.

"Hele, prosím tě, Yuya-kun už šel?" ptal jsem se, "jsme domluvení, máme mít doučování."

"On vás bude doučovat?" tázal se ten kluk a já se zatvářil naprosto zmateně. Proč by Yuya měl doučovat mě? Jako, sice moje známky nejsou úplně dokonalé, ale přece jen, vždyť jsem na vlastní oči viděl, jak mu ta škola moc nejde. "Dneska to teda asi nepůjde, vždyť ani nebyl ve škole. Má teď celojaponské kolo olympiády v angličtině, jel do Tokia," dodal ten kluk, když viděl můj zmatený výraz.

"Celojaponské kolo olympiády v angličtině?" zopakoval jsem po něm nechápavě. Yuya? A angličtina? Není to blbost? Ještě před nedávnem nechápal minulý čas a teď má být na nějakém celostátním kole v Tokiu? Až tak zázračný učitel přece nejsem.

"Samozřejmě. Vždyť vy nevíte, jak je na angličtinu úžasný? A vůbec tak obecně? Je nejlepší z ročníku, už úplně od začátku roku. Skoro pokaždé napíše test nejlíp ze všech, ať je to jakýkoliv předmět," vysvětlil mi. A mně začalo připadat, že tady něco trochu nehrálo.

"Hej, Yuya-kun!" doběhl jsem jej dalšího dne o jedné přestávce, když jsem ho zahlédl na chodbě. Zastavil a otočil se na mě, načež se uklonil.

"Gomennasai , Uehara-senpai!" poklonil se, a i když se po pár sekundách zase narovnal, pohled nechal upřený zase do země, "zapomněl jsem vám včera napsat, že nemůžu, pardon, jestli jste čekal."

"To je dobrý," mávl jsem nad tím rukou, "kde jsi ale byl?"

"Anooo…já jsem-" začal a přerušilo ho zvonění na hodinu, "gomenne, musím teda letět na hodinu. Ve tři přijdu k vám domů, dobře?" vyhrkl rychle a to už se mi ztratil v davu ostatních studentů hrnoucích se taktéž do svých tříd.

"Víte, když to včera nevyšlo, říkal jsem si, že byste mi s tím mohl pomoct dneska, kdyby vám to nevadilo," povídal, zatímco jsme společně šli ke mně do pokoje. Jako vždycky si sundal batoh z ramene a užuž se chtěl posadit ke stolu.

"Já jen, prosím tě, mohl bych teda vědět, kde jsi včera byl?"

"Co? Já? No, jen jsem-"

"Včera jsem se po škole na tebe ptal jednoho tvého spolužáka, ten co sedí před tebou, nevím teď jméno, ale on říkal, že jsi byl v Tokiu na nějaké olympiádě v angličtině," přednesl jsem mu, co jsem se dozvěděl.

"Uh…totiž…jo, je to pravda," neochotně přikývl.

"Já jako…Yuya-kun, teď se tě doopravdy nechci dotknout, nemyslím to blbě, jen…vždyť jsem tě tady učil prakticky základní věci, které jsi nechápal, jak ses s tím mohl dostat do nějakého celostátního kola takové soutěže?"

"Anooo…Uehara-senpai, já jsem totiž…žádné doučování vlastně nikdy nepotřeboval," přiznal mumlavě a kousl se do rtu, načež se uklonil.

"No…už jsem slyšel, že prý jsi nejchytřejší z ročníku. Proč jsi teda ale to doučování chtěl? Bylo to zbytečné plýtvání času." Neřekl jsem to nijak zle, nechtěl jsem se s ním rozhádat, byl pro mě za nějaké ty necelé čtyři měsíce dost důležitý, jen mě teda dost mrzelo, že mi lhal. A to bez jakéhokoliv důvodu. Proč by chtěl někdo doučování, když ho ani v nejmenším nepotřebuje?

"Já jsem…jenom jsem…chtěl jsem se s vámi začít bavit, trávit s vámi čas," mumlal provinile, aniž by se odvážil ke mně třeba jen na krátkou chviličku zvednout pohled.

"A proč sis vymýšlel něco s doučováním? To to nešlo…nějak normálně?"

"Myslel jsem…myslel jsem, že se nebudete chtít bavit s takovým děckem, jako jsem já. Vy jste úžasný člověk, věděl jsem to od začátku, tehdy jsme se sice trochu bavili, ale…chtěl jsem se stát doopravdy vaším kamarádem, ne jen nějakým klukem ze školy, se kterým nanejvýš jednou do roka promluvíte. A tak…tak jsem prostě hrál blbce, abych mohl být s vámi, dostat se k vám blíž, mít šanci si vás aspoň trochu získat a…a takhle. Strašně moc se omlouvám," pustil se do vysvětlování a já jej mohl jenom překvapeně sledovat. Čekal jsem všemožné důvody, že si ze mě třeba prostě jenom chtěl udělat srandu - to bych do něj sice neřekl, ale byla to taky možnost -, ale tohle mě zaskočilo. Navíc teď působil hrozně smutně, jakoby se snad měl každou chvilkou rozbrečet. Asi si myslel, že už ho nebudu chtít nikdy vidět. "Já…já vás mám totiž…hrozně rád. Doopravdy rád. Rád jako…jako rád, chápete?" šeptl následně a já na něj zůstal koukat ještě vyjeveněji, když jsem si všechno spojil s tímto jeho krkolomným vyznáním. Tak tohle jsem nečekal už vůbec. I když, je pravda, že k jeho chování a neustálému červenání (i teď byl rudý jako rajče) se to hodilo. Myšlení mi říkalo, že je tohle celé přece divné a že bych si ho neměl až tolik pouštět k tělu, ani za nic. Pak tu byl ale takový druhý impulz, to typické filmové 'poslouchání svého srdce', který mě donutil jej obejmout a přitisknout pevně k sobě.

"Vždyť já tebe přece taky."