Závislost II 2/2

...

---

Druhého rána jsem scházel po schodech dolů do přízemí, ještě s napůl zavřenýma očima a rozcuchanými vlasy. I přesto, že jsem dnešní noc prospal výjimečně celou, jsem se necítil zrovna moc odpočatý. Zazíval jsem, prohrábl si vlasy a zamířil do kuchyně.

"Dobré ráno, Yuya-kun," usmál se na mě široce Yusuke, jen co jsem překročil práh místnosti. Nechal jsem ho u sebe dneska přespat a i přes veškeré mé protesty si ustlal na gauči, i když jsem ho chtěl nechat ve své posteli a v obýváku bych se zabydlel já. Teď už ale seděl u stolu a v ruce hrnek, z kterého upíjel. Na stole před ním stál další, zřejmě pro mě. "Snad jsem ti tam tentokrát už dal dost cukru."

"Děkuju," zamumlal jsem a pokusil se na něj alespoň pousmát, ale vzešlo z toho jen těžko postřehnutelné cuknutí koutků úst. Vzal jsem si svůj hrnek a taky se napil. "Je to dobrý," pověděl jsem polohlasně. Možná bych si dneska dal i ještě sladší, ale nevadí, dobře, stačí to.

"Už je ti líp?" zajímal se.

"Ne," odpověděl jsem mu upřímně. Doopravdy jsem neměl náladu se hned po ránu začít přetvařovat. Povzdechl a sklopil pohled.

"Mohl bych tě nějak rozveselit? Natrvalo?"

"Přiveď mi Takuyu," vypadlo ze mě bez přemýšlení. Ostatně, stejně to bylo to jediné, co mě mohlo doopravdy udělat šťastným.

"Trochu složitý úkol," zašklebil se.

"Jenže já ho potřebuju."

"Není jediný na světě, uvědom si to už. Yuya-kun, přiznej si, že když to konečně necháš plavat, můžeš být zase šťastný. S někým úplně jiným, kdo by pro tebe snesl modré z nebe a neublížil by ti. Já se ti snažím pomoct, chci, aby ses zase tak krásně usmíval. Měl by ses...trochu porozhlédnout a uvidíš, kolik lidí kolem tebe tě má...upřímně rádo."

"Ale mně jste všichni ukradení, neříkal jsem ti to už?!" necíleně jsem zvýšil hlas, aniž bych si to nějak zvlášť uvědomoval, a upřel na něj ne moc pěkný pohled. "Je mi úplně, ale úplně jedno, jestli mě tu má někdo rád, i kdybys to byl třeba zrovna ty! Nezajímáš mě! Ani trochu, neznamenáš vůbec nic! Jediný důležitý je pro mě Taku-chan!"

"Fajn," hlesl, "omlouvám se, že ti nestačím," šeptl, "mám odejít? Chceš být...teď teda radši sám?"

"Dělej si, co chceš," zamumlal jsem a sklopil hlavu.

"Nechci tě tu obtěžovat, jestli...jestli o to teda tak moc nestojíš." Neodpověděl jsem mu, nějak jsem nevěděl, co mu na to říct. Netušil jsem, jestli chci, aby zůstal nebo ne. Ty jeho pitomé řeči mi už neskutečně vadily, vůbec mě nechápal a ani se o to očividně nepokusil. Na druhou stranu, zůstat tu zase sám? "Dobře," vydechl po chvíli ticha a zvedl se, načež přešel ke mně, "já tě teda nechám. Drž se," pohladil mě po rameni a to už odešel. O pár sekund později jsem jen slyšel, jak se za ním zavřely domovní dveře. Doopravdy...mě tu nechal. Ale co tak najednou? Nejdřív se mi sem nacpal, chtěl vědět, o co jde, povídal, jak mi chce pomoct a teď...mě prostě nechá tu sedět, ještě zdrcenějšího než předtím. To ty jeho kecy o tom, že mu na mně záleží, asi taky nebudou zrovna nejpravdivější. Potřebuju ještě obejmout.

"Taku-chan, vrať se ke mně," vzlykl jsem.

Seděl jsem na židli u okna, hlavu položenou na parapetu, takže jsem přes okenní rám viděl ven trochu hůř. Jasné nebe, po kterém plulo několik nadýchaných obláčků, a střechy domů na protější straně jsem stejně ani pořádně nevnímal. Nešlo mi o žádný výhled. Myšlenkami jsem byl zase u něj. Taku-chan, jak se teď máš? Jsi konečně šťastný, když ti to se mnou nešlo? Dlouho jsem ho už neviděl.. Je to dobře? Vím přece, jak moc bolelo, když se kolem mě procházeli se Sakuradou. Naprosto spokojení. Neměl bych vyhledávat jeho přítomnost. Sejde z očí, sejde z mysli, říká se. Jenže proč to nefunguje? Proč na něj pořád myslím?! Možná proto, že na milovanou osobu jen tak lehce zapomenout nejde. Řekl bych, že to nejde vůbec. Ublížil mi, to ano, ale já bych mu odpustil všechno. Jsem pro něj ten pravý. Kdy už to konečně pochopí a přijde?

Yusuke se mi od tehdejšího rána neozval. Nikde jsem ho neviděl, nepřišel, nezavolal, ani jediná SMSka mi od něj nedošla. Jakoby se po něm slehla zem. A já mohl jenom sedět doma a užírat se. Několik dnů, víc než týden. Urazil se? Dobře, uznávám, neřekl jsem mu zrovna hezké věci, ale musel přece chápat, v jakém jsem byl stavu a že jsem nad svými slovy ani nijak nepřemýšlel. Popravdě, chyběl mi. Víc, než jsem si byl ochotný připustit. A tak, když jsem ležel doma na posteli a prohlížel si naši jedinou společnou fotku, kterou jsem v mobilu měl - byla z toho večera, kdy jsem díky němu alespoň na chvíli zapomněl na všechny své starosti; oba jsme se na ní usmívali -, rozhodl jsem se, že se mu ozvu já, jinak bych totiž asi čekal věčnost. Našel jsem v kontaktech jeho jméno a po chvilkovém váhání skutečně stiskl tlačítko 'hovor'. Přiložil jsem si mobil k uchu.

"Moshi moshi?" ozvalo se z druhé strany po chvilce.

"Yusuke-kun? Ahoj," začal jsem váhavě. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, co mu chci.

"Co potřebuješ?"

"Dlouho...dlouho ses neozval."

"Tehdy jsi nevypadal, že bys o mě nějak zvlášť stál," odpověděl s hořkým nádechem v hlase.

"No jo," zamumlal jsem, "ale nechtěl bys ke mně třeba dneska přijít?" zkusil jsem, "chtěl bych-"

"-zase fňukat nad svým zlikvidovaným životem, který si ničíš ty sám? Opakovat, jak jsem ti ukradený a že ten tvůj milovaný Takuya je jediný, který je pro tebe důležitý? Promiň, ale už to dál poslouchat nemůžu," řekl kysele. Kousl jsem se do rtu a párkrát zamrkal.

"To bylo hnus-ný," zamumlal jsem jen, i tak se mi však hlas stihl zlomit.

"Nejsi tady jediný ublížený."

"Proč jsi najednou takový?" Nechápal jsem to. Nic až tak zlého jsem přece neřekl. Tohle jsem si nezasloužil, byl ke mně nespravedlivý.

"Mě to třeba taky bolí, víš? Ahoj."

"Yusuke-kun, počkej, chci ti-!" Zavěsil mi. Prostě mi to típnul. Vydechl jsem a pustil mobil, nechal jsem jej prostě ležet vedle sebe. Otočil jsem se na bok a obličej zabořil do polštáře, který jsem objal. Co tak zlého jsem udělal? Proč se na mě musí všechno hroutit?

Nemohl jsem už zůstat zavřený doma. Večer, zase později, až kolem jedenácté, jsem na sebe hodil bundu a vydal se ven. Neměl jsem žádný určitý cíl, prostě jsem strčil ruce do kapes u džín a šel. Bydlel jsem až na kraji města, takže jsem někoho potkal jen výjimečně, určitě jsem neprocházel nějakými zalidněnými ulicemi. Dnes byla už docela zima, teplé letní noci už zůstaly dávno daleko za námi. Podvědomě, aniž bych nad tím nějak přemýšlel, jsem dorazil zase na ten most. Uvědomil jsem si to až tam. Vlastně to ale nebylo nic zvláštního, most stál nedaleko od mého domu. Když už jsem tady, zase tu jednou můžu popřemýšlet. V noci je tu hezky. Jenže...dnes tu někdo byl. Nezvaná návštěva. Raději bych uvítal samotu. Ale co už, vyhnat jsem ho nemohl, nepatřilo mi to tu. Vydal jsem se tedy dál, skoro doprostřed mostu. Jak jsem se tak blížil, teprve mi došlo, o koho se jedná. Yusuke. Mohlo mě to napadnout hned, kdo by tu přece tak postával v tuhle dobu? Zamířil jsem tedy k němu.

"Co tu děláš?" promluvil ke mně, aniž by se otočil, a dál, opřený o zábradlí se díval dolů, jako já vždycky.

"A ty?" zeptal jsem se místo odpovědi a postavil se vedle něj.

"Přemýšlím," řekl prostě.

"Tohle je moje přemýšlecí místo," ušklíbl jsem se.

"Rád bych si ho dnes vypůjčil, potřebuju to. Ale jestli ti tu překážím, klidně vypadnu," řekl lhostejně.

"Ne!" vyhrkl jsem okamžitě a chytil ho za ruku. Teprve teď ke mně otočil hlavu. "Víš, já- chtěl jsem ti říct- omlouvám se. Mně...na tobě taky záleží," pověděl jsem polohlasem a zůstal se mu dívat do očí. Pousmál se. Pár sekund jsme se na sebe jen tak dívali, potom se však začal ke mně naklánět. To jsem ucukl. "Ne, já-já nemůžu, promiň," vydechl jsem omluvně a sklopil pohled. "Teď ještě ne," dodal jsem šeptem, ale jeho ruku jsem stiskl pevněji. Nechtěl jsem ho ztratit.

"Dobře," souhlasil, už zase s tím svým typickým veselým podtónem v hlase, "tak já si počkám." Kývl jsem a taktéž se usmál. Jen letmo, ale přesto upřímně.

Tehdy se to mezi námi celé vyjasnilo. A mně bylo najednou líp. Nemůžu říct, že bych snad doopravdy nechal to všechno špatné za sebou, stále jsem se trápil. Ale...jakoby se to všechno uklidilo nějak do pozadí. Ta ostrá bolest otupěla, až mi přišlo, že už si na to dokážu zvyknout. Možná ty Yusukeho kecy, jak jsem je předtím označoval, nakonec nebyly až zase tak mimo. Třeba se to skutečně dá časem úplně do pořádku a mně bude dovoleno být zase šťastný. S Yusukem. Asi...ho mám rád.

Zazvonil jsem a už jenom zůstal stát u jeho dveří a čekal, než mi přijde otevřít. Setkávali jsme se teď stejně často jako ze začátku, tedy až na nějaké ty výjimky každý den, ale už to nebylo hlavně z jeho iniciativy. Sám jsem vyhledával jeho přítomnost, když jsem si konečně uvědomil, jak moc je pro mě důležitá. Jak je pro mě důležitý on. Měl pravdu, otevřel mi oči. Nemohl jsem pořád myslet jen na Takuyu. Nepřestal jsem, to ne, stále jsem si přál, aby se ke mně vrátil. Na druhou stranu jsem však toužil po tom, aby pro mě přestal existovat a mně nic nebránilo a neomezovalo. Cítil jsem se zvláštně, tak jako rozpolceně. Stále víc jsem si však přiznával, že myšlenky na Takuyu se u mě drží už jen jakoby z povinnosti. Přišla mi jako zrada jej jen tak vytěsnit. I když on mě zradil první a daleko víc.

"Ahoj," usmál jsem se na něj, jen co se zjevil ve dveřích. Začal jsem k němu být otevřenější, a ač jsem stále nebyl tolik veselý než předtím, spravovalo se to. Pomalu, ale jistě.

"Ahoj, Yu-chan," pozdravil mě taktéž, neméně rozzářeně. Jenže můj úsměv tímto jeho výrokem pohasl.

"Yu-chan?" zopakoval jsem po něm. Tak mi přece říkal on. Možná jsem tvrdil, že jsem na něj už tolik nemyslel, minimálně ne v Yusukeho přítomnosti, ale ta rána byla stále moc čerstvá, i když stará už skoro pět měsíců, na to, aby mě takováto připomínka nerozesmutnila.

"Je na tom něco špatně?" podivil se.

"Ne, dobrý," zavrtěl jsem hlavou, "můžu dál?"

"Jo, jasně, samozřejmě," uskočil ode dveří, abych mohl projít, což jsem tedy samozřejmě udělal a on za mnou zavřel. "Za deset minut opakují včerejší díl Naruta, nestihl jsem ho. Že se budeme dívat?"

"Cože? Na Naruta?"

"No. No tak, přece jsi mi slíbil, že to začneš sledovat!" Popadl mě za ruku a táhl do obýváku. Nechal jsem se. Co jsem taky měl dělat? Hádat se s ním o tomhle by stejně nemělo smysl.

"Dobře, ale zatím jsem to ještě neshlédl všechno, takže-"

"To nevadí!" přerušil mě, "je to jenom jeden díl, menší spoiler ti neuškodí," přemlouval mě a za ramena zatlačil do sedu na pohovku, "donesu nám něco k pití, ty tu hezky zůstaň sedět a ani se nehni," zavelel nekompromisně a vypařil se do kuchyně. Rozhodl jsem se ho teda zbytečně neštvat a zapnul jsem televizi. Pohodlně jsem se uvelebil a to už se vracel on se dvěma sklenicemi, které položil na stolek před nás. "Jahodový džus, vyhovuje?" ujišťoval se s úsměvem, a když jsem přikývl, posadil se vedle mě. Prostě mi vytrhl ovladač z ruky a přepnul na příslušný kanál, kde však zatím jely jen reklamy.

"Ty jsi z toho Naruta totálně udělanej," zkonstatoval jsem pobaveně.

"Ty by ses divil, z čeho jsem já udělanej," ušklíbl se a trochu se napil, "nebo z koho," dodal významně a upřeně se na mě zadíval. Já na něj zůstal jen civět, zčervenal jsem a nakonec uhnul pohled. "Kdyby ses viděl, ten tvůj výraz," vyprskl smíchy.

"Baka," zabrblal jsem, odsunul se od něj a uraženě nafoukl tváře.

"Ale Yu-chan, nebuď uražený, vždyť si z tebe jenom dělám srandu," smál se dál a poplácal mě po zádech. Ošklivě jsem se na něj zadíval, ale nepromluvil jsem. "Yu-cháán! No tak, mluv se mnou," nespokojeně našpulil pusu, "a pak se můžeme podívat i na nějaký díl One Piece," zaculil se.

"Dva díly," poručil jsem si.

"Dobře, tak dva díly," odsouhlasil pobaveně.

"Fajn," přeslazeně jsem se na něj usmál, načež se on znovu rozesmál. A tak jsem se k němu naprosto samovolně přidal.

"Ticho, ticho, ticho, pšššt!" začal najednou. Nechápavě jsem se na něj zadíval.

"Proč?"

"Už to začíná!" odůvodnil a naprosto fascinovaně upřel svůj pohled na televizi, i když tam jel zatím jenom opening. Zakroutil jsem nad ním hlavou a teprve ochutnal ten džus. Doopravdy nebyl špatný. "Hele, jestli se ale teda nechceš dívat, nemusíš," prohodil ještě ke mně.

"A na co se mám teda jako dívat?" povytáhl jsem obočí.

"Třeba na mě," ještě na chvíli otočil hlavu mým směrem a zazubil se. Pak se však zase podíval zpátky, aby náhodou ani o kousek nepřišel.

"Un," pokýval jsem hlavou, ušklíbl se a zůstal jej teda doopravdy sledovat. Vcelku upřeně, což on na sobě zřejmě hodně dobře cítil, protože se každou chvilkou neklidně ošíval a různě se vrtěl. Nakonec se po mně začal dívat koutkem oka, čím dál tím častěji. Oběma nám cukaly koutky.

"Nedívej se pořád tak," prohodil pobaveně.

"Sám jsi mi to navrhl," namítl jsem.

"Nemyslel jsem to vážně."

"No ale já jo."

"Baka. Nech toho, nebo budu já takhle koukat na tebe," vydíral mě. Neúčinně.

"No a?" Jenom se ušklíbl, otočil se mým směrem a stejně upřeně se mi zadíval přímo do očí. "Přijdeš o svého milovaného Naruta," upozornil jsem ho.

"Bude to na internetu," mávl nad tím rukou a ani na sekundu neuhnul očima. Ani já jsem náš oční kontakt nepřerušil a bez sebemenších problémů jsem mu pohled opětoval. Má krásné oči.. "Máš krásné oči," ukradl mi myšlenku, on však mluvil o těch mých. Lehce se mi pozvedly koutky úst.

"Děkuju," šeptl jsem malinko rozpačitě, "to ty ale taky."

"Děkuju," zopakoval po mně a to už se znovu začala dít scenérie, kterou jsem již zažil. Nakláněl se ke mně, pomalu.

"Počkej," vyhrkl jsem, když už naše rty dělilo jen pár milimetrů.

"Na co?" No...no jo. Na co? Já nevěděl, na co jsem vlastně chtěl pořád čekat.

"Na nic," vydechl jsem a už jsem jen viděl, jak se pousmál, než jsem zavřel oči. O sekundu později jsem ucítil, jak se jeho rty otřely o ty mé. Nejdřív lehce, jakoby jen na zkoušku. Potom přitlačily. Zapojil se i jeho jazyk, který jsem nakonec přece jen pustil k sobě do úst. Opatrně začal prozkoumávat mou pusu a se stejnou něžností vybízel ten můj ke hře. Tak jsem neprotestoval a přidal se. Do hlavy se mi však vkrádaly nepěkné myšlenky. Cítil jsem se, jakobych snad Takuyu nějak podváděl. Divný pocit v žaludku, tížilo mě svědomí. I když nemělo vůbec proč. Začal jsem si opakovat, že to on to ukončil, už před půl rokem. Sám mě pustil k vodě, nechtěl mě, dokonce mě podváděl, takže teď už mám přece pochopitelně právo, být si s kýmkoliv se mi jen zachce a dělat s ním cokoliv se mi jen zachce. Nesmím si nic vyčítat, nemusím si nic vyčítat. Už pro mě není žádný Takuya. Je tu jen Yusuke a jeho sladké rty. Líbali jsme se několik dlouhých minut, vlastně až do doby, než se ozval ending od Naruta. Odtáhli jsme se od sebe. "Celé jsi to propásl," zamumlal jsem a sám sebe jsem překvapil, když jsem se mu zůstal dívat do očí.

"Nevadí," ujistil mě, "teď jsem totiž naprosto šťastný, víš?"

"Děkuju," šeptl jsem a široce se usmál na něj.

"Za co?"

"Za všechno. Zachránil jsi mě."

"To je maličkost. Miluju tě, Yu-chan," pověděl, podle všeho upřímně, a pohladil mě po tváři. Cítil jsem z něj jistotu, jakože on by mě nikdy nezradil. Tak snad mě můj instinkt neklame. "Nechtěl bys tu dneska přespat?" navrhl mi.

"Anooo...já nevím, nemám tu žádné věci," řekl jsem trochu váhavě.

"Něco ti půjčím, jako tehdy," kývl hlavou, když však viděl můj výraz, rozesmál se, "prosím tě, jen za tím nehledej žádné úchylnosti. Bude to ve vší počestnosti, jen tě prostě chci mít u sebe. Já vím, že je na něco takového ještě brzo, nemysli si, že s tebou chci hned spát."

"No tak jo," odsouhlasil jsem mu to. A tak jsem ten večer usínal v jeho tričku a teplácích, v jeho posteli a hlavně v jeho objetí. Poprvé po tak dlouhé době jsem se konečně zase cítil skutečně milován.

"Yu-chan, jsi už vzhůru?" bylo první, co jsem ráno slyšel. Otevřel jsem oči, které jsem pod útokem slunečních paprsků okamžitě zase přimhouřil. Vytáhl jsem se do sedu, prohrábl si vlásky a rozespalý pohled upřel na druhého přítomného.

"Jo, už jo," pousmál jsem se, "dobré ráno."

"Dobré," kývl hlavou a přisedl si ke mně. Byl ještě ve svém spacím oblečení - volném bílém tričku a naopak tmavých trenkách, ale v rukou držel tác se snídaní pro nás oba, který mi položil na klín.

"Snídani do postele jsem už dlouho nedostal," přiznal jsem. Cítil jsem se zvláštně, ale vlastně přímo nadpozemsky. Zase jsem byl jednou šťastný.

"Já ještě nikdy," zasmál se.

"Tak já ti ji někdy přinesu," slíbil jsem mu, "jen teda já hrozně dlouho vyspávám, takže nevím, jestli někdy vstanu dřív."

"To je dobrý," usmál se a políbil mě do vlasů, "tak přeju dobrou chuť."

"Dobrou chuť," popřál jsem mu taky a nejdřív jsem se chtěl natáhnout pro čaj. A zase tam byly ty dva hrnky, ty samé, co napoprvé. "Hele, zlato?" usmál jsem se na něj sladce.

"Hm?"

"Že si můžu vzít tvůj hrneček?" požádal jsem ho a nasadil psí oči.

"No jo," souhlasil se smíchem a já se tedy spokojeně natáhl pro onen žlutý hrnek.

Po nějaké době jsme se s Yusukem rozhodli, že bychom si taky mohli jednou někam vyjít a nesedět celou dobu u jednoho z nás doma. A tak jsme vybrali kino. Taková typická, nenásilná, příjemná možnost. Přišli jsme brzo, abychom si mohli vybrat nejlepší místa, takže v hale ještě skoro nikdo nebyl.

"Zajdu nám koupit ještě popcorn a colu, jo?" oznámil mi, "počkej tu na mě," a s tím se vypařil směrem k občerstvení. Zůstal jsem tam na něj tedy čekat. Pohledem jsem na chvilku zabloudil ke dveřím, jenže to jsem zůstal stát jako solný sloup. Zamrkal jsem. V žaludku se mi zase usadil ten tolik nepříjemný pocit, jakoby obrovský kámen, který mě tížil. Kousnul jsem se do rtu. Do budovy totiž právě vešel můj Taku-chan. A jak jinak, než v doprovodu Sakurady.

"A-ahoj, Taku-chan," vysoukal jsem ze sebe, když procházeli okolo mě. Ohlídl se po mě, potom i Sakurada, a zastavili.

"Ahoj, Yu-chan," usmál se na mě. Tak krásně, jak se mi z toho vždycky podlamovala kolena. Trochu jsem zatřepal hlavou. Teď už ne, nesmí. "Taky jdeš na tu komedii?" zajímal se.

"Jo, snad to bude stát za to," přikývl jsem.

"Určitě jo, už jsem na to četl pár recenzí, má to hodně dobré hodnocení. No nic, skočím nám pro lístky, jo?" obrátil se na svého...svého přítele, ještě jednou se na nás na oba usmál a šel k pokladně. Pozoroval jsem ho, dokud se neozval Sakuradův hlas:

"No moc po něm nečum. Je jenom můj, rozumíš? Nic pro něj už neznamenáš, jestli vůbec někdy jo. Jenom otravuješ, tak se od něj laskavě drž dál a nepokoušej se ho zase začít pronásledovat, jako předtím," zasyčel po mně jedovatě, "najdi si svého, jestli o tebe teda vůbec někdo bude stát." Pootevřel jsem pusu, než jsem se však dostal k odpovědi, jednou rukou mě někdo zezadu objal kolem pasu a políbil mě na tvář.

"Yu-chan, můžeme jít?" ptal se Yusuke. Přeslazeně jsem se na Sakuradu, který se teď tvářil značně vykolejeně, usmál a pak jsem věnoval další úsměv Yusukemu, tento však ne nějak hnusný.

"Samozřejmě," přikývl jsem jen a ruku v ruce s ním odešel do sálu. Co bylo ale hlavní? Právě v ten okamžik jsem konečně pochopil, že už Takuyu nepotřebuju.