Akai sora

Drabble (200 slov). Shounen ai. Uehara Takuya/Matsushita Yuya. Upřímně? S tímhle jsem vcelku spokojená. No, možná ten začátek... Ale plánovala jsem to takhle. Jedno oko, vedle něj druhé. Rozhlížím se po nose, vytáhnu jej ze změti ostatních částeček a spojím se zbytkem. "Umím se o sebe postarat sám! Přestaň mi pořád do všeho kecat!" Na řadě je jeho krásný úsměv, hledám ho. Já už jsem poskládaný. "Tak se neobtěžuj, nemusíš pro mě ani hnout prstem, nepotřebuju to! Nepotřebuju tebe!" Mám to. Za tyto dva dny jsem už po jednadvacáté složil puzzle. Jeden a ten samý obrázek. Nikdy ale ne kompletně. Poslední dílek se mi ztratil. "Jdi mi z očí! Nechci tě už ani vidět, Takuyo!" Zmizel zrovna ten nejpodstatnější. Ten, na němž jsou vyobrazeny naše propojené dlaně. Je to snad nějaké znamení? "Vypadni! Vypadni a už se nevracej!" Užuž se natahuju, že to celé rozložím a začnu znovu, od začátku. U takového puzzle, ať už to člověk pokazí sebevíc, je to totiž daleko...

Drabble (200 slov). Yamamoto Yusuke/Miura Shohei. Moje první povídka na ně dva. Lol. Nečekala jsem, že to nakonec bude něco takového. Psycho. Miluju ten Yusukeho smích. Silný kopanec do břicha jen znovu ublížil už tak zuboženému nahému tělu, které se tisklo k nepříjemně studící zdi pokoje. Strach, bolest, avšak stálý vzdor. Emoce zračící se mu v obličeji. "Nech mě už být!" křikl chraptivým hlasem dívaje se nahoru, do tváře hnědovlasého mladíka, nebezpečně shlížejícího. Ten si k němu přidřepl a s až přehnanou lítostí, omluvou v očích, mu něžně přejel palcem po spodním rtu. "To nedokážu, Sho-chan, odpusť," zašeptal, "nemůžu se tě vzdát, nikdy. Patříš ke mně, a ať se budeš snažit, jak chceš, stejně to nezměníš. Nedovolím ti odejít." Vytáhl se zpět do stoje. "Totálně jsi zešílel, Yusuke!" "Zešílel? Já?" zopakoval. Začaly mu cukat koutky úst a třást se ramena. Rozesmál se. Vysoko, nahlas, jeho smích se nesl celým domem. Až se zajíkal. Shohei...

První povídka zveřejněná přímo na tomto blogu. Konečně se mi něco povedlo dopsat. Drabble, 200 slov. Uehara Takuya/Matsushita Yuya. Shounen ai. Je to divné.. Teplo jeho náruče je vždycky tak uklidňující. Objímáme se, nazí pod peřinou se k sobě tiskneme. Ukazováčkem levé ruky mi na hrudi kreslí různé nesmyslné ornamenty, v nichž občas rozpoznám nějaké to srdíčko. Obvyklá scenérie každého večera. Jenže už to dál nechci. Už pro mě neznamená to, co předtím. Chci od něj odejít. Musím mu to konečně říct. Tak dlouho sbírám odvahu pošlapat mu ty jeho růžové brýle, ale je to těžší, než bych čekal. Nadechnu se. "Yu-chan? Jsi pro mě úplně všechno," začne mi však najednou něžně šeptat do ucha. To taky dělá často, až přehnaně, bohužel. Jakoby podvědomě tušil, co mu snad chci. Taku-chan, kdybys tak doopravdy věděl.. "Jsi pro mě celý vesmír. Navždy tu pro tebe budu, ano? Kdykoliv pro tebe udělám všechno, co si řekneš. Bez tebe jsem nic, nula. Nemohl bych bez tebe žít, potřebuju tě jako...