Zatoulaný dílek

Drabble (200 slov).

Shounen ai. Uehara Takuya/Matsushita Yuya.

Upřímně? S tímhle jsem vcelku spokojená. No, možná ten začátek... Ale plánovala jsem to takhle.

---

Jedno oko, vedle něj druhé. Rozhlížím se po nose, vytáhnu jej ze změti ostatních částeček a spojím se zbytkem.

"Umím se o sebe postarat sám! Přestaň mi pořád do všeho kecat!"

Na řadě je jeho krásný úsměv, hledám ho. Já už jsem poskládaný.

"Tak se neobtěžuj, nemusíš pro mě ani hnout prstem, nepotřebuju to! Nepotřebuju tebe!"

Mám to. Za tyto dva dny jsem už po jednadvacáté složil puzzle. Jeden a ten samý obrázek. Nikdy ale ne kompletně. Poslední dílek se mi ztratil.

"Jdi mi z očí! Nechci tě už ani vidět, Takuyo!"

Zmizel zrovna ten nejpodstatnější. Ten, na němž jsou vyobrazeny naše propojené dlaně. Je to snad nějaké znamení?

"Vypadni! Vypadni a už se nevracej!"

Užuž se natahuju, že to celé rozložím a začnu znovu, od začátku. U takového puzzle, ať už to člověk pokazí sebevíc, je to totiž daleko jednodušší než v životě. Zarazí mě však cizí dlaň, než stihnu zničit ten téměř perfektní obraz.

"Počkej, Yu-chan. Našel jsem ho."

Na prázdné místo uprostřed skládačky dodá přesně padnoucí dílek. Teď je to dokonalé.

"Ležel u skříňky v obýváku."

Proplete naše prsty. Vzhlédnu. Na jeho tváři zase vidím ten úsměv. Stejně krásný, jaký jsem sám před chvílí složil. Ne. Hezčí.