Náhoda není vždy jen blbec

Oddechové shounen ai.

Uehara Takuya/Matsushita Yuya. Jak jinak, že ano?

Je to snad poprvé, co píšu nějaký článek na téma týdne. Normálně se ani nedívám, co za téma je, ale včera jsem narazila na jeden článek na tohle na jiném blogu a tak mě napadlo: "Platonická láska, to je jednoduchý, na to něco kratšího v pohodě vymyslím." Ano, nápad přišel hned. Dnes sepsáno. Konečně něco delšího než ty drabble předtím. Ale i tak je to spíš kratší, takže i pokud se vám nechce číst něco dlouhého, není problém.

---

Byl talentovaný a krásný. Měl perfektní hlas, který zaujme hned v prvním okamžiku a zářivý úsměv, pod nímž by roztál i ledovec. Uehara Takuya. To bylo jméno osoby, která na mě dennodenně koukala ze čtyř plakátů na zdi u mé postele společně s nějakým tím Michaelem Jacksonem, který tam byl ale stejně jenom proto, aby to nevypadalo nějak divně. Jo, Jacksona jsem měl strašně moc rád, miloval jsem jeho písničky. Jenže Takuya byl…prostě Takuya. Jeho plakátů jsem vlastnil daleko víc, schované všude možně po pokoji. Šuplíky jsem měl narvané časopisy, ve kterých se o něm objevila jen třeba sebemenší zmínka. Písničky od skupiny HEADS, díky které jsem si ho všiml, byly mé nejposlouchanější, všechny jsem je uměl nazpaměť. Nechtěl jsem ale, aby o tom někdo věděl. Mamka nebo kdokoliv jiný. Kdybych byl holka, tak neřeknu. Bylo přece normální, že v mém věku se zamilovávaly do všemožných zpěváků a herců. Ale já byl kluk. A Takuya taky. Ze začátku, když mi bylo deset a já ho poprvé uviděl v jedné televizní show zpívat a tančit, okamžitě mě upoutal. Nepřikládal jsem tomu ale žádnou váhu. Prostě se mi líbí jeho styl, tak se o něj začnu zajímat. Na tom přece není nic špatného, ne? Ale ono mě to celé nějak přerostlo. Najednou mi bylo čerstvě třináct a nezbývalo nic jiného, než si přiznat, že jsem se do něj nevědomky skutečně zamiloval. Měl jsem ho plnou hlavu. Ať jsem chtěl nebo ne, pořád jsem na něj musel myslet. Před spaním, ve škole… Ve škole. Nebylo vůbec výjimkou, že jsem v hodinách vůbec nedával pozor a zasněně psal Takuyovo jméno na své předloktí nebo okraje sešitu, k čemuž jsem obvykle automaticky přikreslil i nějaké to srdíčko. V té škole, kam jsem se každé ráno tolik těšil. Byl jsem snad jedinou osobou na světě, kterou představa několika hodin v lavici vůbec neodrazovala. Kouzelně jsem totiž přehlížel všechno to učení. Šlo mi o to, že tam chodil on. Ano, studoval jsem na stejné škole jako Uehara Takuya! Uprosil jsem mámu, aby mě nechala jít sem. Navíc, tanec a zpěv byl můj sen. Podobně jako jeho. Takže jsem ho naživo vídával každý den. A byl jsem strašně šťastný. Jenže jsem se nikdy neodvážil na něj promluvit. Všechno, na co jsem se zmohl, bylo z povzdálí nenápadně pozorovat, jak se o přestávkách směje na chodbě nebo školním dvoře s kamarády. Myslím, že mě nikdy ani nezaregistroval. Taky ještě aby jo, nebylo na mně vůbec nic speciálního. Hubený, nic moc vysoký s nezajímavým účesem a průměrným obličejem. Výsledky ve škole spíše podprůměrné (a kdo za mou nepozornost může?), jen teda na zpěvu mě vždycky chválili. Ale to nejen mě, takže se jednalo jenom o další malé bezvýznamné plus. Nebylo jak upoutat jeho pozornost. Měl kolem sebe houf kamarádů, mezi nimi navíc jistě spoustu svých fanynek, kterým se určitě také líbil, takže mi bylo jasné, že dá v každém případě přede mnou přednost některé z nich. Když ani nevěděl, že existuju. Ale co jsem měl dělat? Prostě za ním nakráčet a "ahoj, Takuyo, strašně moc tě miluju!"? K tomu všemu byl o dva roky starší. Kdyby byl alespoň přímo můj spolužák, jistě by se našla příležitost dát se s ním do řeči. Ale takhle? Nebyla šance.

Vždycky jsem proklínal svou výšku. Ubohých 147 centimetrů! A to ve třinácti letech! Patřil jsem k nejmenším ze třídy, pokud odmyslíme holky. A mělo to spíš nevýhody než výhody. Jednu z nich jsem třeba pocítil právě teď. Už dobré dvě minuty jsem stál mezi regály ve školní knihovně a snažil se ukořistit tlustý svazek na úplně horní polici. Ale ať jsem se natahoval a poskakoval, jak chtěl, pořád nějaké ty centimetry chyběly. Však uvidíte, jednou budu měřit metr osmdesát a dosáhnu kamkoliv budu chtít!

"Tohle snad není možný," brblal jsem si nakvašeně pod imaginární vousy, když byl i můj další výskok neúspěšný. Ale já tu knížku potřeboval, takže jsem to zkusil znovu.

"Chceš pomoct?" ozval se však najednou příjemný a mně tolik známý hlas, načež mnou chtěnou knížku vytáhla z poličky cizí ruka. Otočil jsem se na svého spasitele a to jsem se zarazil. S otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima jsem zůstal vyjeveně zírat do obličeje Uehary Takuyi, který mi s úsměvem podával onu knížku. Jenže já se nezmohl na vůbec nic. "Mám něco na obličeji?" zamrkal po chvíli zmateně, když jsem se já jaksi k ničemu neměl.

"N-ne, to ne!" vyhrkl jsem a celý zrudl, když jsem si uvědomil, jak blbě jsem asi musel vypadat, "já- teda jen- no, děkuju!" vypadlo ze mě nesouvisle, sklopil jsem hlavu a knížku jsem mu spíš z ruky vyškubl, než že bych si ji normálně vzal. Jsem snad úplně pitomej?! okřikl jsem se v duchu. Byl jsem prostě nechutně nervózní. Nečekal jsem, že za mnou přijde někdy takhle on sám. A vůbec jsem na takovou situaci nebyl připravený! Nevěděl jsem, co říct nebo udělat.

"Nemáš zač. To máš na povinnou četbu?" zajímal se.

"Uhm," přikývl jsem prostě, aniž bych se odvážil na něj znovu pohlédnout.

"Četl jsem to taky, je to úplně o ničem. Přeju hodně štěstí, ať u toho neumřeš nudou," popřál mi lehce pobaveně. "No nic, já už tě teda nechám," pověděl po chvilkové odmlce a už se teda otáčel. Asi si mé mlčení vyložil jinak, než že jsem z jeho osoby prostě natolik mimo, že se nezmůžu ani na slovo.

"Uehara-senpai!" vyjekl jsem o něco vyšším hlasem, než u mě bylo obvyklé a hlavu zase rychle zvedl. Nesměl jsem si ho teď nechat jen tak utéct!

"Hm?" obrátil se mým směrem teda ještě.

"Miluju váš hlas!" vybalil jsem první, co mě napadlo. Až se zpožděním mi došlo, jak blbě to vyznělo, takže jsem zase klopil hlavu a rudl vesele dál, "totiž…anooo…myslím tím jako, že skvěle zpíváte a-a máte super písničky a takhle," vysvětloval jsem to pohotově. I tak bych se však v ten okamžik býval byl nejradši propadl hluboko do země.

"Myslíš?" zasmál se a poškrábal se na zátylku, "tak děkuju." Dokonce i on se nepatrně začervenal.

"Já- jsem Matsushita Yuya, těší mě!" uklonil jsem se.

"Mě taky. Uehara Takuya," oplatil mi.

"Já vím!" vypískl jsem asi víc nadšeně, než bych vůbec chtěl, "uhm, totiž, znám vás už asi tři roky, jste můj vzor!"

"Vážně?" podivil se, ale očividně byl příjemně překvapený, "nemyslím si, že jsem až tak dobrej, abych mohl být něčí vzor."

"Ale jste!" ujišťoval jsem ho přesvědčeně, "prosím vás, mohl byste se mi podepsat?" zkusil jsem ho požádat.

"Tak jestli ti to udělá radost," pokrčil rameny.

"Jo!" šťastně jsem se zazubil a z kapsy vyhrabal propisku, kterou jsem mu podal.

"Fajn, kam to chceš?"

"Třeba na ruku," odpověděl jsem a natáhl k němu levačku, kterou jsem však hned cuknul a otočil ji raději spodní stranou nahoru. Nějak jsem si neuvědomil, že jeho jméno tam už napsané i s tím srdíčkem z dnešní hodiny matematiky mám. Zase mi zahořely tváře. Víc už jsem se před ním snad ztrapnit ani nemohl! Určitě si toho všiml. Tak jako tak k tomu ale nic neřekl, přidržel si mou ruku za zápěstí - kůže pod jeho dotekem mě zvláštně pálila a já zhluboka vydechl - a věnoval mi tedy svůj velectěný podpis. Pak mě zase pustil a propisku mi s pousmáním vrátil.

"No, promiň, já už ale budu muset jít. Mám dneska ještě odpoledku. Rád jsem tě poznal. Tak třeba zase jindy," mávl mi a to už se doopravdy otočil a odcházel.

"Mějte se! A děkuju!" zavolal jsem za ním a pak upřel pohled znovu na svou ruku, s kterou jsem, co mě pustil, ještě ani nepohnul, kde se skvělo modrým inkoustem obyčejné Uehara Takkun. Pro mě ale tolik významné.

Náhoda je blbec, říká se. Ale v mém případě jsou náhody ty nejkrásnější věci v celém životě. Něco tak dokonalého a perfektního, že to snad ani není možné. Začalo to tím setkáním v knihovně. Zanedlouho jsme se však náhodou potkali v parku, kde venčil svého psa. Na začátku června jsme na sebe stejně náhodou narazili v cukrárně, oba jsme se chtěli v tom vedru trochu zchladit zmrzlinou. Podobnou náhodou jsme se sešli i na autobusové zastávce, když jsme se oba kvůli klubovým aktivitám zdrželi ve škole déle než obvykle. A jinak tomu nebylo ani jednou o víkendu u bazénu. No a potom jsme šli spolu do kina. Ale to už náhoda nebyla.

Teď je mi dvacet let. Ona dětská, platonická láska je dávno pryč. Nahradila ji skutečná, troufám si tvrdit, že životní láska. Daleko silnější, kterou nikdy nic nezničí. Dokonce opětovaná! A jedná se pořád o jednoho a toho samého člověka. Takuyu nikdy za nic ani nikoho nevyměním, ať by se mělo stát cokoliv. Jo a mimochodem, svého vytouženého metru osmdesát jsem se taky dočkal.