Pozdě brečet nad rozlitým mlékem

Uehara Takuya/Matsushita Yuya.

Shounen ai.

Tak když má Sebbý ten svátek, ještě jednu povídku...

---

Otevřu krabici plnou výtisků nejnovějšího knižního trháku a začnu je vytahovat. Dělám to už od rána, dnes nám přišlo zboží, máme plný sklad novinek. Vybaluju je a odnáším dopředu do prodejny, kde je uspořádávám do regálů. Pracuju v tomto knihkupectví už nějakou dobu, je to poklidná, ne moc namáhavá brigáda za přiměřené peníze. Vyhovující pracovní doba uzpůsobená mému rozvrhu na univerzitě a příjemní spolupracovníci. Kdo by nebyl spokojený? Já.
"Matsushita-kun, kam jsi dal ty slovníky? Zákazník to nemůže najít!" zavolá na mě zepředu jeden z mých kolegů. Nechám tedy krabice krabicemi a zamířím do prodejny.
"Pardon, jen potřebuju víc místa na novinky, tak to tu trochu přesouvám. Hned to napravím," pověděl jsem na omluvu, jen co jsem vyšel, "ukážu vám t-" obrátím se na zákazníka, na kterého však zůstanu hledět, jakoby přiletěl z Marsu. A on taky vypadá vcelku překvapeně. Co tu dělá? Proč je tady?! Dobře, asi si chce koupit slovník. Ale to si nemohl vybrat nějaký jiný obchod? "Ukážu vám to," zopakuju znovu však, když se proberu z prvotního šoku, a odkašlu si, "pojďte za mnou," pobídnu ho a vydám se mezi regály. Proč to musí být zrovna on?!

Byl jsem dítě, které jásalo štěstím, když jej přijali na nižší střední školu zaměřenou na tanec a zpěv. Bylo ještě šťastnější, když si hned našlo kamaráda, dokonce z vyššího ročníku, a do nějž se zanedlouho zamilovalo. A nakonec úplně nejšťastnější, když zjistilo, že je jeho láska opětována. Pořád jsme byli spolu. Tehdy pro mě znamenal celý svět. Vodili jsme se za ručičky, když se nikdo nedíval, objímali jsme se, líbali se. Smáli se. Všechno bylo krásně sladce růžové a já tak chtěl zůstat s ním až do konce života. Jenže...

"Jídlo jí musíš doplňovat čtyřikrát denně, v osm, ve dvanáct, ve čtyři a v osm, ne jindy, takhle je zvyklá. Vždy celou misku, ale ne, aby zase byla přeplněná, prostě tak akorát. Po každém jídle se s ní musíš jít alespoň na půlhodinky projít, ale ne hned, nejdřív jí musíš dát aspoň necelou hodinku, aby to dobře strávila. Ráda si hraje, takže jí musíš denně věnovat taky minimálně hodinu a blbnout s ní. Miluje aportování. A nezapomeň jí dát její oblíbenou hračku, jinak ti rozkouše všechno, co uvidí. Spát chodí v deset, dohlídni na to. A hezky pohodlně do postele, jestli ti bude vadit ležet s ní, ustel si někde jinde. Ona musí mít postel," dokončil senpai svůj monolog.

"Hai, hai," odkýval jsem mu to, "říkal jste mi to už aspoň pětkrát, Uehara-senpai," zasmál jsem se, "umím to už zpaměti. Jídlo - plná miska - v osm, ve dvanáct, ve čtyři a v osm, necelá hodinka trávení, půlhodinová procházka, aportování hodina, hračka a spát v deset, do postele, mám to," zopakoval jsem nejdůležitější body jeho proslovu.

"Fajn," vydechl a pousmál se. Klekl si ke své fence, která mu pobíhala u nohou, a objal ji. "Bude se mi stýskat, Cookie. Uvidíme se v neděli odpoledne, ano? Nezlob. Co řekne Yu-chan, bude pro tebe svaté, ano? Ať mi neuděláš ostudu," nabádal ji, ještě ji pohladil po srsti a zase se zvedl. "Dej na ni pozor, Yu-chan," promluvil už zase mým směrem, "věřím ti."
"Bez problémů!" zasalutoval jsem a zazubil se. Senpai se na mě usmál a věnoval mi polibek.
"Měj se krásně. V neděli o půl šesté se pro ni stavím, dobře?" pověděl mi další věc, kterou také opakoval nejméně potřetí, a to už mi do volné ruky, v níž jsem nedržel těžkou tašku plnou všemožných blbostí pro Cookie, bez kterých se zřejmě nemohla ty necelé tři dny obejít, strčil vodítko.

Všechno šlo bez patrnějších komplikací. Cookie dostala všechno, co senpai nakázal, přesně včas a přesně do detailů. Sama se řídila podle rozkazu svého páníčka a poslouchala mě na slovo. Byla úžasný pes, už první den jsem si ji oblíbil. V noci, když mi okupovala postel, mi nijak nevadila. Prostě se stočila do klubíčka u mých nohou a ráno mě po sedmé vždycky budila olizováním hřbetu ruky. Říkal jsem si, že by Ueharovi klidně mohli jezdit na víkendy pryč častěji, že bych se o Cookie rád staral. Hrál jsem si s ní, běhali jsme u nás na zahradě, házel jsem jí klacíky a krmil piškoty. Sám jsem se cpal čokoládou, samozřejmě jsem ale nechtěl být za lakomce, takže jsem se i s Cookie rozdělil. Hezky každý půlku. Vlastně to uběhlo strašně rychle, neděle půl šesté bylo téměř okamžitě.

Takuya přišel na sekundu přesně. To se taky dalo čekat. Seděl jsem na schodcích před domem a vyhlížel jej, zatímco Cookie pronásledovala na trávníku nějakého motýla.

"Yu-chan! Ahoj!" mával mi senpai už z dálky a zrychlil krok. Ani mě však nepřekvapilo, když první přiskočil ke Cookie, s kterou se začal nadšeně vítat. Ona byla taky očividně hodně ráda, že ho vidí. Zasmál jsem se.

"Zdravím, Uehara-senpai," zvedl jsem se a přešel až k nim, "jak bylo u babičky?"
"V pohodě, jako vždycky. Co Cookie, zvládl's to? Nezlobila?" stočil téma konverzace samozřejmě zase k fence.
"Samozřejmě, že jo. Ona byla úžasná, taky bych chtěl takového psa," přiznal jsem, přidřepl si a pohladil Cookie po srsti, "klidně ji budu hlídat častěji, když bude potřeba," nabídl jsem se a věnoval senpaiovi široký úsměv.
"Noooo...to nevím," začal se zasmáním, "ale můžeš s námi častějc chodit na procházky a tak, jestli budeš chtít," navrhl mi.
"Určitě, rád!"
"Dobře," usmál se na mě a dlaní mi pocuchal vlasy, "teď už ale teda budu muset jít. Ještě jsem si nevybalil a ani nemám věci na zítřek do školy, takže se tu s tebou bohužel nemůžu zdržet," omluvil se.
"To nevadí, půjdu vás doprovodit. Pomůžu vám s tou taškou. A aspoň se tu nebudu nudit, nemám teď nic na práci."
"Tak jo. Jsi zlato, Yu-chan."

Už z dálky jsem rozpoznal Takuyovu postavu, jak se opírá o zídku nedaleko školy, takže jsem se okamžitě rozběhl k němu.
"Dobré ráno, Uehara-senpai!" zdravil jsem rozzářeně a zastavil před ním, kde jsem si stoupl na špičky a očekával obvyklou ranní pusu. Jenže ta nepřicházela. Místo toho mě jako studená sprcha zchladil pohled, který na mě svýma zarudlýma očima s výraznými kruhy pod nimi upřel. Vzteklý, vražedný, zároveň ale tak jakoby hrozně zoufalý. Zamrkal jsem a stáhl se. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. A už vůbec ne, aby takhle koukal zrovna na mě. "Anooo...stalo se něco?" zkusil jsem opatrně.
"Tak ty se ještě tak blbě ptáš, jo?" prskl po mně. Tímhle tónem se mnou ještě nikdy nemluvil. Přimhouřil oči. Narovnal se a založil ruce na prsou. Takhle se nade mnou ještě nikdy netyčil. Nedělal to, abych si zbytečně vedle něj nepřipadal jako malý, slabší, méněcenný. Tak proč teda teď? Působil, jakoby mě snad i chtěl praštit.
"Provedl jsem něco?" zeptal jsem se rovnou, trochu nesvůj. V takovéhle situaci mi vůbec nebylo příjemně.
"Jestli jsi něco provedl? Jestli jsi něco provedl?!" zvýšil hlas, "to toho tupýho jenom hraješ nebo ti to doopravdy nedochází?!"
"U-Uehara-senpai, já-"
"Zabil jsi ji, rozumíš?! Zabil!" rozkřikl se, oči mu zaslzely.
"Co?" vypadlo ze mě jenom tiše. Nechápal jsem. Vůbec nic z toho co říkal.
"Cookie, ty idiote! Je mrtvá! Co tě to napadlo cpát do ní čokoládu?! Jsi ty úplně blbej?!"
"Cože?" zopakoval jsem jenom, ačkoliv mi význam jeho slov postupně začínal docházet. "Uehara-senpai, já jsem- nevěděl jsem- chtěl jsem jen-" Popadl mě za límec košile a škubl se mnou, až jsem málem ztratil rovnováhu.
"Uvědomuješ si vůbec, co's udělal?! Jsi jen malé pitomé děcko, neschopné se na dva dny postarat o psa! I kdybych ji nechal samotnou, zvládla by to líp! A teď by byla v pořádku, žila by!" Po téhle výčitce už jsem nebyl schopný namítnout vůbec nic. Z očí mi automaticky začaly stékat slzy. Ani jsem nestihl pořádně vstřebat to, co jsem způsobil, všechen ten smutek a lítost pramenily z faktu, že na mě Takuya křičel a říkal takovéhle věci. Zrovna on, můj Uehara-senpai, který si mě vždycky hýčkal, opakoval mi, jak mě má rád, jak se mnou chce být navždycky a že mě bude před vším zlým ochraňovat. Věřil jsem mu, každé slovo. Byl pro mě vším. A teď se mé krásné ideály do jednoho hroutily jako domeček z karet, když do něj někdo foukne nebo třeba jen omylem drcne. Všechno se rozpadlo a zůstal jen ten jeho zlý pohled, který mi k němu vůbec neseděl. A strašně mě děsil. "A přestaň bulet, sakra! Myslíš si, že nasadíš ten svůj smutný ksicht a všechno ti jako vždycky projde, co?! Ale to máš smůlu, protože tohle ti já nikdy neodpustím, slyšíš?!"

"U-ueha-"

"Přestaň se snažit, jsi už ubohý!" Nezvládal jsem to dál poslouchat. Prudce jsem se mu vyškubl, až jsem znovu zavrávoral, když jsem zakopl o vlastní nohu. Jen taktak jsem získal ztracenou rovnováhu a rozběhl se pryč. Prostě pryč. Kamkoliv odsud, jen abych unikl tomu propalujícímu pohledu a hlasu plnému zloby, zklamání a zoufalství, tolik rozdílnému od toho obvyklého veselému tónu a láskyplnému, šťastnému lesku v očích. Ale já to pořád slyšel, všechny ty výčitky mi pořád dokola zněly v hlavě, ač už je nikdo nahlas nevyslovoval. Ač jsem mrkal a třásl hlavou, jak chtěl, onen pohled jsem nedokázal vyhnat, pořád jsem ho na sobě cítil. A to, i když jsem zahnul za roh, kde mě Takuya neměl šanci vidět. Běžel jsem pryč od školy, utíkal jsem, co mi nohy stačil. Nepronásledoval mě, věděl jsem to, ale měl jsem potřebu být od toho všeho co nejdál. Jako bych čekal, že když se dostanu na určité místo, probudím se doma ve své posteli a všechno bude fajn. Že jde jenom o hnusný sen.

Když jsem se dostal do místního parku, ucítil jsem typickou bodavou bolest v levém boku, zároveň se mi už i hůř dýchalo. Zaběhl jsem do zadní části, k jezírku, kde jsem teprve zastavil. Posadil jsem se do trávy na vyvýšený břeh. Tašku s věcmi jsem odhodil vedle sebe a snažil se uklidnit přerývaný dech. Viděl jsem rozmazaně, do rukávu jsem si utíral proudy slz, popotahoval a vzlykal.

Trvalo mi dobrou půlhodinu se uklidnit. Věděl jsem, že vyučování už dávno začalo, ale neměl jsem na to tam teď jít. Nenašel bych odvahu se s Takuyou potkat, třeba kolem něj jen projít na chodbě. Pro ten den jsem se tedy rozhodl tady zůstat, i když z toho možná budu mít problémy. Jen jsem seděl, bradu opřenou o pokrčená kolena. Házel jsem žabky těmi několika kamínky, které jsem našel v trávě okolo sebe, ale nevedlo se. Možná proto, že duchem jsem byl někde úplně mimo. V hlavě jsem si pořád dokola a dokola přehrával všechno, co mi předtím řekl, a zároveň se sluncem stoupajícím nahoru po obloze mi postupně víc a víc docházelo, co jsem vlastně provedl. Zabil jsem. Zvíře, které nikomu nikdy neublížilo. Psa. Milovaného mazlíčka mého senpaie, pro nějž to byl ten nejcennější poklad. Neudělal jsem to úmyslně, jistěže ne! Ale ani tohle prostě nemohlo omluvit, že se to stalo. Že Cookie je mrtvá mojí vinou. Neexistuje nic, jak bych to mohl napravit, když neumím cestovat v čase a nemůžu to vzít zpátky. On…Takuya už mi to nikdy neodpustí. Nadobro jsem tím o něj přišel. A vůbec, já ublížil. Bezdůvodně jsem ublížil, provedl ten nejodpornější zločin. Připravil jsem o život. Už je jedno čí. Všechny jsou významné. Srovnám se s tím vůbec někdy já sám?

Celý den se v okolí nikdo neobjevil. K jezírku nezavítala jediná duše. Seděl jsem tu sám a užíral se. Až do doby, co si slunce hledalo cestu zase do hajan. Nebe se postupně zbarvovalo do ruda. Asi bych se měl už vrátit domů. Kručelo mi v břiše, ale hlad jako bych ani necítil. Zvedl jsem se, popadl školní tašku a loudavým krokem se vydal pryč. Úplně stejně zlomený jako ráno.

Další den už jsem do školy musel. A snad to bylo naschvál, že jsem Takuyu na chodbách potkával až nepřirozeně často. Nebyl to žádný úmysl, snad ani z jedné strany. Ze třídy jsem zbytečně nevycházel, opravdu to bylo jenom proto, abych se přesunul do příslušné učebny na další hodinu. Nechtěl jsem jej potkávat. Protože ten jeho pohled se vůbec nezměnil. Dobře, trochu ano. Původní smutek vyprchal. Z celé jeho osoby určitě ne, ale na mě se už díval jen nenávistně a zklamaně. V takovou chvíli jsem vždy klopil hlavu a zrychlil krok, abych byl co nejdřív pryč od něj. Styděl jsem se za sebe, připadal jsem si jako ta nejhorší osoba na světě. A takhle to trvalo celý týden.

Nevěděl jsem, jestli je to správné rozhodnutí, ale i přesto jsem přišel až do kuchyně, kde moje máma zrovna chystala večeři.

"Mami?" oslovil jsem ji lehce vyšším hlasem než obvykle. Mírně mi přeskočil. Opravdu jsem to chtěl udělat?

"Co potřebuješ?" optala se, stále však plně zaměstnána přípravou sushi. Zaváhal jsem.

"Já- já chci přestoupit na jinou školu." To se zarazila. Odložila nůž a otočila se na mě.

"Co to povídáš?" Vypadala, že si myslí, že se jen přeslechla, "přece jsi tam tolik chtěl."

"To ano," přisvědčil jsem, "ale nezvládám to tam. Je to na mě…moc těžké, myslím, že se tam vůbec nehodím. Nemám na to, přecenil jsem se."

"Yuyo, děláš si srandu? Po tom, co jsi dělal scény, abych tě tam pustila? A víš vůbec, kolik ta škola stála peněz?!"

"Ano, já vím, omlouvám se!" vyhrkl jsem a krátce se uklonil, "ale vážně mi to nejde, nikam to takhle nedotáhnu."

"Doufám, že tohle nemyslíš vážně," přísně se na mě zadívala. Nadechl jsem se.

"Ne. Zpěv mě nebaví, tanec mi už nic neříká, hudba mě vůbec nezajímá," slyšel jsem se říkat, ale sám sebe jsem v tom vůbec nepoznával. Připadal jsem s tolik cizí. Tohle jsem nebyl já. Lhal jsem, ale mluvil tak pevným hlasem, že to nemohlo jít poznat. "Prosím, přehlas mě na nějakou obyčejnou školu."

A to všechno jen proto, aby se na mě tak už nikdy nedíval.

"Yuya-kun? Jsi to…jsi to ty?" ujišťuje se váhavě, když se dostaneme mezi regály, pryč z doslechu mého kolegy.

"Hm," přitvrdím obyčejným přikývnutím a přikleknu ke spodní polici. V této části obchodu to mám skutečně docela rozházené, celé to tady upravuju. Nedivím se, že to nenašel. Sám netuším, kam přesně jsem ty slovníky dal. "Jak se teď vlastně máš? Daří se ti?" ptám se. Možná to zní, že jen kvůli tomu, aby mezi námi nevládlo ticho, ale mě to podvědomě skutečně zajímá. Nemám odvahu se na něj znovu podívat. Vím však, že on ze mě pohled nespouští.

"Ale jo, docela fajn. V poslední době se mi jenom hromadí nějaké příležitosti, takže na práci si nemůžu stěžovat. Na začátku roku jsem se navíc konečně odstěhoval od rodičů. Co ty?"

"Nějak žiju," odpovím pouze vyhýbavě a pokrčím rameny. "Tady, můžeš vybírat," pobídnu ho a ukážu na slovníky vyskládané na jedné poličce, když je konečně najdu.

"Jo, díky," kývne hlavou a natáhne ruku pro jeden japonsko-anglický, který otevře a zběžně prolistovává. "Tak mě napadá, toho fotbalu jsi nechal? Hrával jsi dobře," řekne konverzačně, s pohledem zabodnutým do listů knihy.

"Jo, nechal. Nemám na to čas."

"Aha," chápavě přikývne, "škoda." Rozhostí se mezi námi chvilkové ticho, zatímco on vrací svazek zpátky do regálu a sahá po dalším, který si podobným způsobem prohlíží.

"Mimochodem, v roli Grella jsi byl perfektní. Ten muzikál byl super," pochválím pak polohlasem.

"Byl jsi tam?" podiví se.

"Jo," potvrdím mu opět stručně. Upřímně jsem se tam šel ale podívat jenom na něj. Ne že bych se o něj jako o slavnou osobnost nějak víc zajímal, tohle bylo po dlouhé době, co jsem si zjistil, že v něčem takovém hraje. Spíš chci mít jen trochu přehled. Snažil jsem se ho úplně vytěsnit z hlavy, no to se nepovedlo. Ale teď už mě bolí zcela jiná věc, než náš nehezký konec.

"A ty teď…pracuješ tady?" zajímá se.

"Brigáda. Jinak ještě studuju. Práva."

"A baví tě to?"

"Nesnáším to."

"A proč teda-" Zasekne se uprostřed věty. Asi mu to došlo. "Nemusel ses přece úplně vykaš-"

"Bereš tenhle?" přeruším jeho otázku. Skutečně netoužím po tom se o tomhle bavit. Nač otvírat staré rány? Stejně už je pozdě cokoliv změnit. "Nebo chceš spíš třeba tady tenhle?" ukážu ještě na hřbet jiného vydání slovníku v polici.

"Ne, dobrý, chci tento," přikývne nakonec a podá mi ho.

"Dobře," odkývnu a vydám se zpět k pokladně, Takuyou následován. Můj spolupracující je teď asi někde ve skladu, takže knihu naúčtuji sám.

"Yuya-kun?" načne opatrně. Já mu ale nedám prostor mluvit.

"Upřímně? Lituju, že jsem tě tehdy potkal," řeknu mu přímo do očí to, co mám na jazyku už pár let. Přesněji od té doby, co jsem si uvědomil, že odejít ze školy byla ta největší chyba, jaké jsem se v celém svém životě dopustil. Překvapeně zamrká a zůstává na mě jen tak zírat. Očividně netuší, co má teď říct nebo udělat. "Dva tisíce pět set osmdesát jenů," informuju ho následně lhostejným tónem o ceně jeho nákupu a knihu schovám do taštičky s logem našeho knihkupectví, kterou mu podám.

"J-jo," kývne pak trochu mimo hlavou, vytáhne peněženku a podá mi požadovaný obnos. Převezme si svůj slovník. "Tak…tak se měj. A hodně štěstí," popřeje mi tiše a otočí se k odchodu.

"Taky se měj," rozloučím se s ním a sleduju jeho záda. "Takuya-san?" zavolám za ním ještě však, dřív, než mi stihne úplně utéct. Zastaví a ohlédne se přes rameno. "Nikdy jsem si nemyslel, že když nasadím ten svůj smutný ksicht, tak mi všechno projde," dodám poslední věc. Přimhouřím oči. Neodpoví. Jeho výraz zůstává stejný. A potom nadobro zmizí z prodejny.