Koťátko

No, tak je to tady. Povídka k svátku narozeninám pro mého Lojzíka.

Všechno nejlepší, Lojzíku! Už jsi skoro velký shoták! Mám tě moc rád! <3 (Važ si, kolik krve jsem pro tebe vypotil! Já si taky vážím, jak moc ses obětoval ty!)

Tentokrát to naštěstí nemá takové zpoždění jako loni pro Sebbíka, Lojzí měl totiž stejně jako já svátek včera a narozky má dneska, takže to se dá, ne? xD Dárek k svátku dostal taky. :3 Osobně. :3 Včerejšek byl dokonalý, moc ti za něj děkuju :3

No, Lojzí chtěl povídku na Kuroshitsuji. Na shipp Sebastian Michaelis x Alois Trancy (+teda vedlejší tam jsou Sebastian x Ciel). Nic mě tolik nebolelo psát jako tohle. No jak už mě ale napadlo, co tam napsat, začalo mě to vcelku i bavit. A vlastně jsem si ten pár i oblíbila. Why not. :3

Jen teda tam požadoval i yaoi, shounen ai mu nestačilo. Takže je to tam na sílu nacpané, ale co už. Snad je to tak, jak si Lojzík přál. A i kdyby ne, je mi to teď už úplně u prdele.

---

"Hoheotararuna ronderotreru! Hoheotararuna ronderotareru!" opakoval zoufale blonďatý chlapec válející se po zemi a držící se za bok, kde se mu skvěla nehezká krvácející rána. Zůstával nevěřícně, zároveň však zničeně, sledoval svého komorníka, který však stále zůstával zírat za Phantomhivem a jeho sluhou, kteří právě odešli. "Tak mi přece pomož, než vykrvácím!" vřískl vysokým hláskem, načež se na podlahu zhroutil kompletně. Claude jakoby ho však snad ani neslyšel.

Černovlasý komorník opatrně obvazoval ruku svého pána, který už seděl v noční košili u sebe v pokoji na posteli.

"Měl byste na sebe dávat trochu pozor, bocchan," nabádal ho, "chybělo málo a byl byste o hlavu kratší."

"Zabránil bys tomu," opáčil Ciel nevzrušeně.

"Pro vaši zábavu jsem byl zrovna zaměstnán tancem s Claudem-san, jestli si to vybavujete," připomněl pobaveně Sebastian.

"Potom by to byla tvá smůla. Přišel bys o mou duši," pokračoval hrabě lhostejně.

"Máte pravdu," uchechtl se komorník a jemně utáhl obvaz. To už si ho ale Ciel nemotorně přitáhl za kravatu ke svým rtům do hlubokého polibku. Komorník se samozřejmě nebránil a svým jazykem se začal proplétat s tím chlapcovým, dokud se hrabě po chvíli sám neodtáhl a nepoložil se do peřin. "Přeji sladké sny, bocchan," popřál mu Sebastian a přikryl jej. Vzal svícen a i s ním téměř neslyšnými kroky opustil pokoj.

Na již tichém panství rodu Trancy se ve svém pokoji pokoušel Alois usnout, jenže se mu to moc nedařilo. Leželo se mu nepohodlně, nejraději by se přetočil na druhý bok, ale ten mu zdobila nehezká bodná rána od meče, která jej stále docela bolela. Takže zůstával ležet obličejem k oknu s nezataženými závěsy a do obličeje mu tím pádem svítil měsíc. To však nebylo příčinou jeho nespavosti. Spíš tu bylo něco, co ho tížilo a nenechalo ho spát. Musel přemýšlet nad dnešními událostmi. Pozval Ciela k sobě na panství na bál. Nechali Clauda a Sebastiana být a sami se pustili do šermířského souboje. I když to vypadalo, že Alois vyhraje a Ciela se zbaví, karta se nakonec otočila a on zůstal tím poraženým a nebýt Clauda, tak i zabitým. Claudovi dnes ta pomoc trvala však nějak dlouho. Navíc ho potom skoro nechal vykrvácet! Na co tam zíral?! Že by na Ciela? Co by ho na něm však mělo natolik učarovat? V čem byl ten zpropadený Phantomhive lepší než Alois?! Vůbec tomu nerozuměl. To už na něm přestávalo záležet i poslední osobě, která mu zbyla? Ne, Claudovi na něm nikdy doopravdy nezáleželo. Vždyť to byl démon. Maximálně mohl tak toužit po jeho duši. Ale proč blonďákovi připadalo, že i tato touha se zmenšuje? Co když se i jeho komorníkovi zalíbil Ciel? Vždyť kontrakt přece uzavřel s Aloisem! Proč by nemohl být jako Sebastian? Ten působil tak strašně oddaně svému pánu, jakoby ho s ním pojilo něco víc než jen smlouva. Chvilkami snad šly postřehnout i nějaké emoce. Strach, starost, obětavost..? Ty možná upřímné nebyly, ale vypadaly tak. A to Claude neuměl. Nedokázal tu emoci snad ani zahrát. Možná tak nezměrný hlad, avšak něco jako úsměv pro něj bylo snad naprosto nemožné. To bylo to. Úsměv. Naopak Sebastian se usmát uměl. Ač obvykle arogantně, přesto o úsměv šlo. A byl taky vždycky moc krásný. Cielův komorník byl vlastně celkově nádherný, když se na to člověk tak podívá. Alois zatřepal hlavou. Nad čím to jako přemýšlel?

"Hepčíí! Hepčííí! Sebastiane! Hepčíí! Co ses to sem sakra opovážil přinést?!" vztekal se hrabě, zatímco kýchal jako blázen. Oči mu začaly rudnout.

"Omlouvám se, mladý pane, ale toto nebohé koťátko se málem stalo potravou jednoho ošklivého vlka, a to jsem nemohl dovolit," namítal komorník s pro démona až atypicky lítostivým tónem i výrazem, který však působil naprosto upřímně. V náručí držel bílé koťátko, kterému mohly být maximálně tak tři měsíce. Vyděšeně se u Sebastiana krčilo a nedovolilo si ani mňouknout.

"Tak jsi měl - hepčíí! - měl jsi zahnat vlka a ne to kotě tahat sem!" utíral si Ciel nos.

"Ale ono je zraněné, má něco s nožičkou! S takovou by si ho vyhlídlo něco dalšího!" bránil se Sebastian.

"Okamžitě ho odnes, ať ho ve svém domě už nikdy ani nevidím! Hepčííí!"

"Jak můžete něco takového říct? Jste tak necitlivý, bocchan, to snad ani nemůže být pravda," kroutil komorník hlavou, "musíme mu pomoct a nechat ho tady, aspoň než se uzdraví. Podívejte se na ta nevinná očka," začal se zase jednou rozplývat.

"Vyhoď ho! Hned!" rozkřikl se už skutečně naštvaně Ciel.

"Ne. Nenechal bych tak křehké stvoření jen tak napospas jeho osudu," pověděl prostě Sebastian a vykročil pro obvazy.

"Jak se opovažuješ neuposlechnout můj rozkaz?!" hřímal chlapec dál. Jenže jeho komorníkovi to bylo momentálně úplně jedno, byl až příliš očarován roztomilostí koťátka, že mu Ciel nestál už ani za jediný pohled.

"…taky tomu vůbec nerozumím. Jsi tak moc okouzlující a zranitelná. Máš tak hebký kožíšek a něžný pohled. Ale nemusíš mít strach, nenechal bych ti ublížit, nikým," povídal Sebastian ke koťátku, které momentálně nesl před panství. Tam se posadil na schody, už s obvazy v ruce, a kotě si se vší opatrností položil na klín. To vystrašeně mňouklo, ale o nějaký útěk se ani nepokusilo. "Bocchan a ta jeho hloupá alergie. Lidé jsou tak přízemní. Mít alergii na taková krásná stvoření," nespokojeně mlasknul a zakroutil hlavou, "ale já se o tebe postarám. Až se ti uzdraví nožička, zase tě nechám jít. Samozřejmě se můžeš kdykoliv zase objevit, rád tě uvidím. Budu pro tebe schovávat nějaké mlíčko," pokračoval a jemně ji pohladil po hlavičce. Potom už však obmotal dostatečně dlouhou část obvazu, kterou začal co nejopatrněji a nejprecizněji, jak jen dokázal, vázat kotěti poraněnou nožku. To se ani nepokoušelo jakkoliv protestovat, jen občas tiše mňouklo.

"To je roztomilé kotě," ozvalo se najednou tak na vzdálenost jednoho metru od komorníka. Sebastian zvedl hlavu. Obyčejně by si příchozího všiml už dávno předtím, teď se však až moc soustředil.

"Hrabě Trancy?" podivil se. Doopravdy. Před ním stál blonďáček s letmým úsměvem na rtech. Přes ramena měl přehozen svůj fialový kabát.

"Můžu si ho pohladit?" ptal se.

"No…dobrá," svolil Sebastian, "ale opatrně, je zraněná," upozornil raději. Alois přikývl a levou rukou lehce přejel po srsti na hřbetu kotěte. Druhou rukou se mezitím držel za bok.

"Co se jí stalo?"

"Netuším. Ale když jsem ji našel tady kousek od kraje lesa, chtěl ji sežrat vlk."

"Chudinka malá," povzdechl Alois sklesle, "to mě mrzí. Ještě malinká a bezbranná a už jí všichni ubližují."

"Mladý pán chtěl, ať ji prostě vyženu ven z panství," postěžoval si Sebastian pomalu až pohoršeně. Blonďák se zhnuseně uchechtl.

"Ciel je hloupý. A krutý. Takhle se chovat k nebohému, rozkošnému koťátku." Znovu jemně pohladil kotě. Sebastianovi se téměř rozsvítily oči. Zíral na Aloise pomalu až obdivně. Konečně někdo, kdo rozumí jeho pocitům! "Copak?" zasmál se mile chlapec, když si všiml démonova rozněžnělého pohledu. Komorník jen zakroutil hlavou a odkašlal si, ve snaze nahodit zpět svůj obvyklý neutrální výraz.

"Proč jste vůbec tady, hrabě Trancy?" zajímal se. Najednou však oslovenému krátce bolestně cuklo v obličeji. To se ale zase vzápětí srovnalo, jakoby nic.

"Mám s Cielem přece nějaké nevyřízené účty, nevzpomínáš si?"

"Oh tak," přikývl chápavě Sebastian, "ale jak jste se sem vůbec dostal? Kde máte Clauda-san?" Alois pokrčil rameny.

"Netuším, vytratil se. Přivezla mě Hannah, přikázal jsem jí, ať počká támhle v kočáře," kývnul hlavou směrem dozadu. Pak se však trochu trhaněji, zhluboka nadechl.

"Dobrá tedy," znovu odkývl komorník a krátce se zadíval přimhouřenýma očima ke kočáru. Toho si doposud také nevšiml. Kočky skutečně kompletně odvádí jeho pozornost. "Ještě jí to dovážu a poté vás zavedu za mladým pánem. Hmm, měl bych jí vymyslet jméno," zamyslel se Sebastian, když stále opatrně utáhl koťátku tenký proužek obvazu, tak akorát na nožku.

"D-dobře," souhlasil Alois a zamrkal. Nějak se mu točila hlava, vidění se mu začalo rozmazávat. Zničehonic se mu podlomila kolena a viděl jen tmu..

"Hrabě Trancy? Hrabě Trancy?!" bylo poslední, co slyšel, než úplně ztratil vědomí.

Blonďáčka probudilo kočičí mňoukání. Zamručel a pomalu otevřel jedno oko, potom druhé. Zaostřil. Tento strop mu nebyl nijak povědomý.

"Ale, ale, konečně jste se probral?" ozval se medový hlas kousek od Aloise. Chlapec se vytáhl do sedu, syknul však bolestí. Byl v pohodlné posteli, přikrytý teplou, ale lehkou peřinou. Chyběl mu horní díl oblečení - to leželo i s botama na židli přistavené k posteli. Rána od meče způsobená Cielem, která byla příčinou jeho kolapsu, teď byla obvázána novým, čistým obvazem. Daleko pečlivěji, než mu to vázal Claude. "Je vám již lépe?" staral se Sebastian, který zrovna natřásl polštářky koťátku, kterému z nich u postele udělal provizorní pelíšek. Kotěti to však takhle očividně vyhovovalo a spokojeně pilo přichystané mléko z mističky.

"Kde je Hannah?" ptal se Alois místo odpovědi.

"Řekl jsem jí, že se o vás postarám. Bojovat nechtěla, zřejmě teď spěchá pro Clauda-san. Ten tu asi bude brzo jako na koni."

"Pochybuji," zamumlal smutně Alois a sklopil oči, "myslím, že Clauda už nezajímám. Nedivil bych se, kdyby teď prahnul po Cielovi."

"Bocchan má v sobě určité charisma. Jeho duše je skutečně lákavá. Těším se na ni, jistě bude velice chutná," usmál se Sebastian, "ale jak jste říkal, je teď hodně neoblomný a krutý. Možná až moc. Zajímavé, když tohle říká démon, co?" pobaveně se uchechtnul, "ale to kotě bych vážně nemohl nechat pomalu, bolestivě umřít. Má na to až moc upřímná očíčka, nevědoma všech těch hrůz, co ji můžou čekat. I vás by mladý pán už zabil, kdyby věděl, že tady jste."

"Neřekl jsi mu to?" podivil se Alois.

"Ví, že jsem z tohoto pokoje pro hosty udělal pelíšek tady pro Packu, takže se tomuto místu vyhýbá obloukem," ušklíbl se komorník. Jak tak hraběte pozoroval, když se nad tím tak zamýšlel, vlastně mu hodně připomínal jeho novou milou Packu. Zraněný, bezbranný, trochu vyděšený, snad až zoufalý a dokonce i...roztomilý? Asi ano. Blonďák se mu svým způsobem zamlouval. I přes kontrakt s Cielem mu i duše hraběte začínala vonět.

"Sebastiane?" oslovil ho tiše Alois po dlouhé odmlce, "pojď blíž," pobídnul ho. Démon se moc nerozmýšlel a zkrátka přešel blíž. "Posaď se," zněla další pobídka a i ta byla splněna - Sebastian se usadil na kraj postele. "Sebastiane? Mohl by...ses usmát?" vypadlo z Aloise nakonec a zadíval se komorníkovi do obličeje. Sebastian zamrkal. Nechápal, proč. Když však pozoroval ta velká, modrá kukadla, jak jej propalovala prosebným pohledem, viděl v Aloisovi znovu to malé, opuštěné kotě, a tak uposlechl i nyní. Rty se mu zvlnily v pousmání. "Mám rád tvůj úsměv," přiznal Alois a zvedl ruku. Odhrnul Sebastianovi jeden pramínek vlasů za ucho a pousmál se i on. "Nejsi vůbec jako Claude, i když jste oba démoni," pokračoval, "přijde mi, že ty nějaké ty emoce dokonce i máš. Líbí se mi to," špitl a potom přivřel oči. Posunul se, natáhl se a jemně se otřel svými rty o ty komorníkovi. Sebastian byl mírně zaskočen Aloisovým chováním, polibku však neunikl, ba naopak. Chlapcovy rty byly příjemné, tak proč se jich vzdát? Natiskl ty své na ně víc a jazykem mu jemně, nenásilně vnikl do úst. Pohladil ho po vlasech. Byly tak úžasně hebké jako kožíšek kotěte. Alois si mezitím vychutnával polibek, kontakt jejich jazyků, které se neuspěchaně proplétaly. Poprvé v životě si připadal, jakoby jej měl někdo doopravdy rád. Sice to zřejmě nebylo pravdou, sám si to moc dobře uvědomoval, ale proč chvíli nežít v naivní představě, když je takhle moc hezká? Chtěl si to užít, nakolik to jen šlo. Povolil Sebastianovi kravatu, a i když mu to chvilku trvalo, poměrně šikovně si poradil s perfektně uvázaným sukem, načež kus látky z démonova krku stáhl. Následoval frak, který Sebastianovi s jeho vlastní pomocí shodil z ramen a kompletně svlékl. Černovlasý si mezitím začal mapovat svými prsty, ač stále oblečenými v rukavičkách, Aloisovu hruď. Jeho tělo mu nepřišlo tolik odlišné od toho Cielova. S ním už Sebastian několikrát spal, jak si jeho mladý pán přál, takže takovéhle vlastně stále dítě mu nebude připadat nijak zvláštní. Alois přerušil polibek, potřeboval se totiž nadechnout. Olíznul Sebastianovi tvář a poté jej vzal za ruce. Rukavičky mu sundal a prostě odhodil, načež špičkou jazyka přejel i po pentagramu na hřbetu jedné ruky. Sebastian se nadechl, tohle místo pro něj bylo hodně citlivé. Alois se spokojeně pousmál a ještě chvíli tvar hvězdy obkresloval, než se znovu vrátil ke komorníkovým rtům. Tentokrát jej nepolíbil tak hluboce a raději se soustředil na rozepínání vesty. Sebastian se mu i s tímhle rozhodl pomoct, od jeho rtů se mezitím však odpojil a raději začal jemnými polibky obsypávat jeho krček. Měl jemnou kůži. Chlapec tiše slastně vzdechnul. Moc se mu to líbilo a ano, chtěl víc. Podle toho taky vypadalo, že zanedlouho tady i komorník seděl do půl pasu svlečený. Ani on si však neplánoval stěžovat. Z Aloisova krku se začal rty přesouvat postupně níž, přes klíční kosti k bradavkám, u kterých se na hodnou chvíli zastavil. Věnoval se jim s opatrností sobě vlastní a jeho péče byla odměněna několika spokojenými vzdechy. Alois ho mezitím hladil po vlasech, nechával si uhlově černé prameny proklouzávat mezi prsty. Oči měl přivřené. Dlouho to však nevydržel jen tak, skoro nečinně. Jednou rukou se i on přesunul na hruď svého společníka a i on si začal pohrávat s jeho bradavkami, naopak však pouze prstíky. Sebastianovo tělo bylo samozřejmě celkově jiné než Aloisovo. Již dávno vyspělé a také pevné, svalnaté. Blonďákovi se líbilo mít ho takhle blízko u sebe. Připadal si v bezpečí, i když se nacházel v domě člověka, který ho včera málem zabil, a zrovna se tady chystal mít sex s jeho komorníkem. Na tohle ale teď rozhodně nemyslel. Důležité byly jen Sebastianovy rty, které se posouvaly ještě níž. Zastavily se na bříšku, kde zanechaly několik letmých polibků. Potom však komorník opatrně položil Aloise zase do lehu na záda a obratně ho zbavil všeho zbylého oblečení. Pousmál se, když mu pohled padl do Aloisova klína, kde bylo jasně vidět, nakolik se chlapci jeho činění líbí. Sebastian sám na tom ve svých těsných kalhotách nebyl o moc jinak. Jeho vzrušoval už jenom ten rozkošný pohled... Bříšky prstů přejel po Aloisově erekci. Nejdřív jakoby jen na zkoušku, pak se však rozhodl to zbytečně více neprotahovat, sklonil se a vzal jej do úst. Nedělalo mu problém pohltit ho do pusy celého. "A-ahn, Sebastiane!" téměř až vykřikl chlapec. Démonova ústa byla nanejvýš příjemná. Komorník začal pohybovat hlavou rovnou v rychlém tempu, což zapříčinilo, že se pod ním Alois kroutil slastí jako žížala. Netrvalo to dlouho a už to vypadalo, že se hrabě udělá, jenže to Sebastian dobře poznal a než se tak vůbec mohlo stát, přestal a odtáhl se. Alois nespokojeně zakňučel. Chtěl to dotáhnout do konce, byl vydrážděný na maximum. Pochopil však, když mu Sebastian odtáhl nohy od sebe. Jasně, i on si přece chce užít. Postupně tak v Aloisově otvoru zmizel jeden, druhý i třetí komorníkův dlouhý, štíhlý prst. Sebastian věděl, že si s přípravou musí dát práci, aby se do něj potom svou ne zrovna malou výbavou vůbec dostal. Takže prsty kroutil a roztahoval je v něm od sebe hodných pár minut, během kterých se rukou znovu začal věnovat penisu svého milence, tentokrát však ne tak moc intenzivně jako předtím ústy. I tak se mu však povedlo vyloudit pár stenů, vzdechů a zakňourání. A nakonec jeden frustrovaný výdech, když znovu přestal moc brzo. To bylo ve chvíli, kdy usoudil, že je Alois dostatečně připravený a prsty z něj vytáhl.

"Myslíte, že můžu?" ověřoval si, když si rozepínal a sundával kalhoty. Alois přikývl, na slovní odpověď teď neměl. Jeho tváře byly od vzrušení mírně červené. Sebastian ho po líci pohladil hřbetem ruky, potom si jej však už opatrně napozicoval, jak potřeboval, a začal do něj pomalu vnikat. Nešlo to úplně hladce a navíc bylo nepraktické, že si jej Sebastian nemohl přidržet za boky, protože tam se skvělo ono bolestivé zranění, i tak však nebylo nemožné, aby se do něj dostal. Sice si to vybralo daň na čase a Aloisově bolestném výrazu, nakonec se mu však podařilo do něj vniknout celou délkou. Chvíli setrval bez sebemenšího pohybu, bolest chlapci skutečně působit nechtěl, takže ho nechal si minutku dvě zvyknout. Pro Sebastiana samotného tohle však bylo vskutku příjemné. Aloisovo nitro bylo tak zatraceně úzké.

"Můžeš," pobídl ho Alois po chvíli sám, kdy to vypadalo, že už si na roztažení zvládl jakžtakž navyknout. Sebastian přikývl a poslechl. Začal přirážet. Zpočátku stále jemně, postupně však pochopitelně nabývaly na rychlosti a prudkosti. Zároveň s tím znovu Sebastian začal kmitat dlaní po přirození hraběte, kterému démono činění celkově bylo podle hlasitého sténání očividně už dávno zase příjemné. No a tak to netrvalo dlouho a mladší se udělal. Potřísnil spermatem Sebastianovu ruku a své břicho včetně obvazu. Démonovi to však trvalo o něco déle, ještě chvíli přirážel do jeho těla, než došel se slastným usyknutím uspokojení i on. Víc se však hlasově projevovat zřejmě nehodlal. A teď už oba jen vydýchávali svůj vrchol.

"Ještě nikam nechoď," zakňoural Alois, když z něj Sebastian vystoupil, popadl jej za ruku a stáhl k sobě. Usykl, když se u toho vlastním loktem dloubnul do zranění.

"Dávejte přece pozor, jste zraněný," připomněl mu démon s pousmáním a políbil hraběte na čelo.

V Anglii byl zrovna čas na odpolední čaj. Ciel seděl ve své pracovně a pohledem propaloval dveře, které se stále ne a ne otevřít. Kde ten zpropadený komorník sakra vězí?!

"Sebastiane!" zakřičel, jak mu docházela trpělivost, "Sebastiane, kde je můj čaj?! Nenuť mě si pro tebe dojít až za tou blbou kočkou!" Jenže Sebastian stále nikde. Taky se to dalo čekat, kvůli Pacce totiž pořád trucoval.