Nejkrásnější narozeniny 1/2

Víte, co je dnes za den? 24. května 2015, správně. A víte, čím je tento den výjimečný? Ano, Yu-chan má narozky! :3 Všechno nejlepší, Yuyí :3

K této příležitosti jsem napsala tuto povídku. Líbí se mi a to jako fakt. Takhle spokojená jsem nebyla ještě s žádnou. (Ale to mě zase brzo přejde, až se mi to rozleží, žádný strach..)

Pairing: Uehara Takuya x Matsushita Yuya (jak nečekané)

A jen tak btw, kdo nemá rád romantické strašně cute "slátaniny" (tentokrát v uvozovkách, protože si myslím, že tohle dílo je vážně ucházející :3), ať to raději ani nečte. Miluju, jak je Takkun hodný, ochranitelský, pozorný a obětavý. :3 Yu-chan, ty máš takové štěstí. :3

---

A je to tady. 24. května. Mnou nejnenáviděnější den v roce. Nejhorší, nejpitomnější. Proč se nevymaže z kalendáře?
Jmenuju se Matsushita Yuya a moje narozeniny jsou každoročně jedna velká pohroma. V ten den se vždycky stávám tím největším smolařem na světě. Není možné, abych pokaždé alespoň jednou nezakopl a nespadl. Když mi bylo deset, mou vinou jsme utrpěli s týmem ve fotbale drtivou prohru 8:1 - dokonce se mi povedlo dát vlastňák a na konci utkání jsem si jako bonus zlomil nohu. Jindy jsem zase pokazil důležitý test ve škole a úplně si tím zničil průměr. Pak jsme jednou málem vyhořeli, když pro mě přichytali oslavu, pochopitelně s dortem, který jsem převrhl, a už zapálené svíčky způsobily, že chytil ubrus na stole. A pokud v ten den někdy pršelo, obvykle mě ostříkla voda z kaluže, když se kolem prohnalo auto. Prostě celkově totální fiasko. Takže jsem na svoje narozeniny z domu raději ani nevycházel, pokud to bylo možné. A když to jinak nešlo, snažil jsem se provozovat co nejméně rizikové činnosti, abych neskončil hůř než s nabitým nosem a rozbitým kolenem. Když mi někdo chtěl pořádat oslavu, raději jsem se vymluvil, že kvůli něčemu hrozně neodkladnému nemůžu, a pokud to teda musí být, tak jestli by to nešlo buď 23. nebo 25. Takže rozhodně žádné sporty, chůze nesmí rychlostně překročit slimáka a na přechodu se raději osmkrát rozhlédnout. Vyhýbat se všem tělesům obloukem, pokud kontakt s nimi není vyloženě nutný, pečlivě zkoumat okolí, kdyby náhodou letěl nějaký baseballový míček nebo šílený racek (popřípadě v budově padající světlo ze stropu) přímo na mou hlavu, a zkrátka se mít na pozoru na každém kroku. 24. května člověk totiž nikdy neví.

"Všechno nejlepší, Yu-chan!" bylo první, co jsem slyšel, když jsem otevřel dveře, a to už mi hnědovlásek skočil se širokým veselým úsměvem kolem krku. V jedné ruce držel obrovskou kytici růží a celkově už z těch pěti sekund nebylo těžké vycítit, že přímo překypuje energií a dobrou náladou. Naopak já byl právě vytržen ze spánku zvonkem, což šlo na mém výrazu jasně poznat. Měl jsem rozcuchané vlasy a oblečené pouze tričko a trenky na spaní.

"Děkuju, Taku-chan," zamumlal jsem rozespale už se zase zavřenýma očima a svou hlavu uvelebil na jeho rameni, když jsem mu objetí jemně opětoval. Abych vás seznámil se situací, tento anděl s nejkrásnějším úsměvem na světě se jmenuje Uehara Takuya, je o dva roky starší než já a zhruba čtyři měsíce spolu chodíme. Z čehož vyplývá, že tohle jsou první mé narozeniny, které spolu strávíme, ačkoliv jsem se samozřejmě pokoušel protestovat proti nějakému akčnímu programu.

"Doufám, že nemáš ještě nic naplánované na své narozky."

"No, asi se budu válet u televize. Nebo něco podobně nenáročného."

"Tak na to můžeš rovnou zapomenout, připravím pro tebe ty nejúžasnější narozeniny ve tvém životě!"

"To je v pohodě, bude super, když prostě přijdeš ke mně a budeme se na něco dívat spolu. Co myslíš?"

"Nepřichází v úvahu. Naplánuju pro tebe naprosto perfektní den, který si užiješ jako nic!"

"Doopravdy, Taku-chan, to není nutné."

"Je to nutné. Chci ti udělat radost."

"Vážně, Taku-"

"Yu-chan, prosííím. No tak, nekaž mi to."

"Tak… Tak dobře teda."

"Super! Už teď se můžeš začít těšit, bude to velkolepé!"

A teď upřímně, byl by kdokoliv z vás schopný jeho odmítnout? Navíc, když na vás kouká těma svýma psíma očima, kterým se odporovat prostě nedá? Jindy než 24. to zkrátka nešlo, třiadvacátého a pětadvacátého jsme oba museli, ať jsme chtěli nebo ne, do práce. No každopádně, až Takuya zakusí mou narozeninovou smůlu, určitě se příští rok za takový den doopravdy bít nebude.

"Zlatíčko, nespi," zasmál se a pohladil mě po vlasech, "nesmíme ztrácet čas, máme toho na programu hodně."

"Už jenom pět minut. Máš pohodlné rameno," mumlal jsem. Nechtělo se mi někam chodit. Ještě bych si tak hodinku, dvě, nebo pět pospal.

"No tak, Yu-chan," smál se dál, "jestli budeš teď spát, nestihneme večerní program, ke kterému jsem ti připravil sushi," upozornil mě. Oči jsem měl v ten okamžik otevřené a prudce jsem se narovnal.

"Bude sushi?!" vyhrkl jsem nadšeně s rozzářenýma očima. A tohle Takuyu zase rozesmálo.

"Jo, bu- proboha, Yu-chan, co se ti stalo?!" zděsil se najednou. Prstíky mi odhrnul všechny pramínky vlasů z čela, "máš to tu rozseknuté!"

"To určitě nic není," zavrtěl jsem hned hlavou, "spadl jsem z postele a praštil se o noční stolek. Ale teď už to skoro nebolí, to jenom v ten první okamžik," ujišťoval jsem ho.

"Vždyť to je na šití! S tím musíš do nemocnice! Co když máš otřes mozku?" začal Takuya hysterčit. Jako vždycky v podobných banálních situacích, když jsem se sebemíň zranil.

"Nemůže to být až tak hrozné," pověděl jsem přesvědčeně a zacouval zpátky do domu, k zrcadlu na chodbě. Takuya si skopl boty z nohou a okamžitě mě následoval. Zatím jsem se zadíval na své zranění. "Vždyť to je jen malý škrábanec, nic hrozného," zhodnotil jsem situaci.

"Buď trochu rozumný, Yu-chan!" přesvědčoval mě, "to nevidíš, jak příšerně to vypadá?"

"Tak děkuju teda," zašklebil jsem se.

"Tak jsem to nemyslel," bránil se hned, "jsi roztomilý a krásný jako vždycky, jen ta rána doopravdy nevypadá jako úplná banalita," vysvětloval.

"Zalepím si to a bude. Říkám ti, že to nic není. S vymýšlením dneška sis dal určitě spoustu práce, tak si ho chci užít. Dobře?"

"No tak jo," odsouhlasil nakonec neochotně, do rukou mi šoupl ony růže a už se hnal nahoru. Pobaveně jsem nad ním povzdechl a vyrazil jsem do kuchyně, abych si kytku mohl dát do vázy. Bylo by blbé, kdyby mi hned uvadla, vypadala totiž skutečně krásně. A to už se spěšně vracel i Takuya s krabičkou náplastí. "Pojď sem," pobídl mě, když z krabičky jednu náplast vytáhl. "Kdyby tě to během dne nějak zvlášť bolelo anebo se ti udělal špatně, tak mi hned řekneš, ano?" začal starostlivě, když mi opatrně ránu lepil.

"Jasný," usmál jsem se na něj. Upřímně jsem se bál, že mě s jeho povahou doopravdy vezme do nemocnice. Při mém štěstí, když je to zrovna dnes, by si mě tam ale určitě spletli s nějakým jiným pacientem a místo případného šití čela by mi vyoperovali slepé střevo (které mám mimochodem v pořádku, nebo v to minimálně doufám). A stejně si myslím, že tohle by ani na šití nebylo, je to vcelku mělké. Náplast postačí a za pár dní už po tom nebude ani památky. "Děkuju," řekl jsem, když už náplast mé zranění zakrývala, "a taky děkuju za ty růže. Jsou doopravdy nádherné a krásně voní." Věnoval jsem mu úsměv a následně i pusu na tvář.

"Jsem rád, že se ti líbí," upřímně se pousmál.

"Ty umíš vždycky skvěle vybrat," ujistil jsem ho, "no nic, tak kam mě to teda dneska chceš vzít?"

"To bude překvápko. Jen ti řeknu, že teď si zajdeme do města, kde ti koupím úplně všechno, co se ti zalíbí."

"Tak to beru," souhlasil jsem spokojeně, "skočím se trochu zkulturnit a můžeme vyrazit."

Vzhledem k dnešnímu dni jsme pochopitelně metrem jet nemohli, protože se na trati stala jakási havárie, takže byly podzemní dráhy v této oblasti dočasně uzavřeny. Takuya byl však zřejmě připravený na všechno, protože nás včas dovedl na určitou zastávku autobusu, kam do pár minut skutečně přijel správný spoj. Byl sice přeplněný, protože nápad použít autobus místo metra jsme neměli jen my, ale hlavně že jsme se měli jak dostat do nákupní čtvrti Shibuya. Navíc, abych řekl pravdu, s Takuyou nám snad ani nevadilo, že jsme tam museli být tak nacpaní. Stáli jsme těsně u sebe, že naše těla dělilo jen pár centimetrů. A nikomu to nemohlo připadat ani trochu divné. Naopak tam ale byl vydýchaný vzduch a strašné vedro. Jaké štěstí, že jsme jako bonus uvízli v zácpě! Kdybych jel sám, už bych z toho asi byl slušně na prášky, ale Takuya celou dobu působil strašně klidně, jakoby mu nic z těch věcí nevadilo. Pořád se na mě široce usmíval a povídali jsme si o všem možném. Jeho přítomnost se mnou vždycky dělala divy, takže jsem cestu přece jen také přežil.

S půlhodinovým zpožděním, zhruba kolem půl desáté, jsme konečně bez viditelnější újmy na zdraví (mé zraněné čelo skrývala náplast a navíc vlasy, které jsem si záměrně sčesal tak, aby nešlo nic ani vidět) doopravdy dorazili do Shibuyi. Úspěch! Já o svých narozeninách totiž obvykle radši chodil pěšky, hromadná doprava byla totiž celkově dost riziková. Kdokoliv mě mohl okrást, kdykoliv jsme se mohli vybourat a kdykoliv mohli zaútočit teroristi. Takže kolona a vydýchaný vzduch byly ještě vcelku přijatelná znepříjemnění cesty. Ale teď už k nákupům. Procházení obchodů mi nikdy nedělalo problém, vždycky jsem byl rád, když jsem si mohl něco hezkého koupit. A dnes, i když jsem viděl spoustu úžasných věcí, jsem na ně ale radši ani neupozorňoval, protože to by Takuyu finančně zruinovalo. Nedovolil by mi koupit si dnes cokoliv ze svého, i kdyby za to měl dát své poslední peníze. Takže jsem si vybral jen pár triček, které mi skutečně padly do oka, poslední vydání Shounen Jumpu, které jsem si zatím nestihl opatřit (potřebuju vědět, jak pokračuje One Piece!) a čokoládu, o kterou jsem se s Takuyou na místě rozdělil, ačkoliv měl námitky, že je to pro mě, že mi to nebude jíst. Nakrmit se pak ale přece jen nechal.

"Ten je krásný, ten se mi děsně líbí!" rozplýval jsem se nalepený na výloze jednoho zlatnictví.

"Támhleten?" ujišťoval se Takuya a ukázal na zlatý řetízek.

"Jo, přesně ten!"

"Opravdu je pěkný, bude ti slušet. Chceš ho, že jo?"

"Anooo...je hodně drahý," upozornil jsem nejistě.

"No a? Koupím ti ho rád. Navíc, tohle se ještě dá, mohlo to být i dražší. Za tvůj úsměv bych dal všechny peníze, co mám."

"Tak děkuju," věnoval jsem mu široký vděčný úsměv.

"Nemáš vůbec zač. Tak pojď," pobídl mě a vyrazil ke vchodu do obchodu. Pochopitelně jsem šel za ním. Museli jsme chvíli počkat, než prodavač obsloužil nějakého zhruba třicetiletiletého pána, tak jsem si tam ostatní zboží mezitím ještě aspoň zběžně prohlédl, pak už se však přišel věnovat nám:

"Dobrý den, přejete si?" ptal se nás zdvořile.

"Já bych chtěl tady ten ře-" Už jsem ukazoval na místo, kde můj vyhlídnutý řetízek trůnil, jenže...on tam nebyl. Zamrkal jsem.

"Myslíte ten řetízek? Ten si právě koupil tamten pán. Byl poslední, co jsme měli, omlouvám se," poklonil se prodavač. Zklamaně mi poklesly koutky úst, čehož si Takuya okamžitě všiml a objal mě kolem ramen.

"No tak, Yu-chan, nesmutni. Tak si to tady ještě pořádně prohlédni a vyber si něco jiného, co se ti líbí," nabádal mě, "koupím ti cokoliv, co budeš chtít, na cenu vůbec nehleď." Já však jen zavrtěl hlavou.

"To je jedno, pojď, půjdem dál," odmítnul jsem jen sklesle, strčil ruce do kapes a vyrazil pryč. Tohle se skutečně může stát jen 24. května a jenom mně. Opravdu mi to musel někdo vyfouknout přímo takhle před nosem?!

"Yu-chan, no tak, usměj se přece. Jedním blbým řetízkem si přece nezkazíš celé narozeniny," domlouval mi Takuya, který mě samozřejmě hned dohnal, a pohladil mě po paži.

"Máš pravdu, Taku-chan," uznal jsem, avšak stále tónem jako na pohřbu, a krátce jsem svého přítele políbil na tvář, "jen mě to prostě mrzí, no."

"Rozumím ti. Tak ale mohl sis vybrat cokoliv jiného."

"Když mě se prostě líbil jen tamten," stál jsem si za svým.

"Umíněný jako vždy, co?" zasmál se, "tak víš co? Až se ti zalíbí cokoliv jiného, hned řekni a já pro to poběžím a přinejhorším se o to i s někým porvu, kdo by to chtěl koupit dřív," přislíbil, těžko ale říct, nakolik vážně. Každopádně se mi ale díky tomu lehce pozvedly koutky úst.

"Tak dobře teda."

"Fajn. A teď už si zajdeme na oběd, co na to říkáš? Už bude poledne."

Na jídlo mě vzal do nejluxusnější restaurace v celé Shibuyi, jestli ne v celém Tokyu vůbec. Udivilo mě, že s rezervací nebyl žádný problém, skutečně tam na Takuyovo jméno byla, a tak jsme teda usedli k jednomu ze stolů, víc vzadu a trochu odstrčenějšímu od ostatních. Ideální. Bylo prostřeno do ruda, stůl zdobily jedna zapálená svíce a květiny.

"Tak co by sis dal?" ptal se s úsměvem Takuya, když jsme si pročítali nabídku.

"Hmm," začal jsem zamyšleně, "na pití asi víno, červené, to už jsem dlouho neměl. A k jídlu prostě kari, na to mám chuť."

"Dobře, tak já si dám to samé," pousmál se Takuya, "a jen si odskočím. Hned jsem zpátky, zatím nám to teda objednej."

"Jojo." A tak se teda Takuya vytratil směr toalety. Do minutky se naopak objevil číšník, kterému jsem nadiktoval naši objednávku, a pak už jsem jen čekal. Nemohlo to být víc než další dvě minuty, než se můj přítel zase vrátil.

"Objednáno," informoval jsem jej krátce. Pousmál se na mě a přikývl. Posadil se zpět naproti mě a vzal mě za ruku, propletl naše prsty.

"Vybral jsem dobrou restauraci?" zajímal se a trochu se napil přichystané vody.

"Nemusel jsi jít zbytečně až do takového luxusu. Děláš, jako bych snad byl nějaký princ."

"Jsi můj krásný princ, zasloužíš si co největší luxus," ujistil mě mile a palcem mě pohladil po hřbetu ruky, za kterou mě držel. Krátce jsme poděkovali číšníkovi, který nám teď přinesl naše víno.

"Tak děkuju," promluvil jsem pak zase k Takuyovi, "to abych už začal promýšlet, co já připravím k narozeninám tobě."

"Narozky mám až za měsíc, ještě máš čas. Hlavně si užij dnešek, to je důležité. Pojď si připít." Vzal svou sklenici a pozvedl ji, tak jsem ho s úsměvem napodobil. "Tak na tebe, Yu-chan, ještě jednou všechno nejlepší." Skleničky o sebe cinkly a já i Takuya jsme se napili, načež jsme pohárky odložili zase zpět na stůl. "Mimochodem, nebude ti doufám vadit, že dneska přespíš u mě..?" ujišťoval se raději. Pousmál jsem se.

"Samozřejmě, že ne," zakroutil jsem hlavou, "nebudu ti kazit tvůj plán. Kolik toho máme ještě na programu?"

"Hmm, jestli dobře počítám, tak máme dneska ještě tři zastávky. Ta třetí je teda u mě doma. Ale víc ti nepovím," upozornil mě dřív, než jsem se vůbec stihl zeptat, "je to překvapení."

"No tak jo no," zakňoural jsem. Byl jsem zvědavý, ne že ne. Ale tak zkusím být trochu trpělivý.

"Kdo je zvědavý, bude brzo starý," zarecitoval Takuya přísloví.

"A tím mi chceš říct co? Že kdybych zestárl, už mě nebudeš chtít?" povytáhnul jsem obočí. Samozřejmě jsem to myslel jen ve vtipu.

"Ne, o to neměj strach. Ty budeš stejně pořád takhle krásný, i když zestárneš."

"No abys pak nebyl zklamaný," odfrknul jsem si pobaveně.

"Spíš abys nebyl zklamaný ty, až já budu starý a vrásčitý. Doufám, že mě nepošleš do domova důchodců a nenajdeš si někoho jiného," ušklíbl se.

"Počkej ale, až ty budeš zralý na nějaký domov důchodců a nebudeš schopný ani uvařit, tak asi umřeme. Já bych nám udělal maximálně čaj, ale nic většího nečekej."

"Vždyť tohle moc dobře vím. Pamatuješ, jak ses posledně pokoušel vařit?" zacukaly mu koutky.

"Radši ani ne," zasmál jsem se, "to byla fakt katastrofa."

"Každý musí nějak začít," pokrčil Takuya rameny.

"Jenže já tak začal a taky skončil. Už to nikdy zkoušet nebudu."

"Jo, asi bude vážně rozumnější, když si příště objednáš pizzu nebo tak," odsouhlasil mi.

"Nebo zavolám tobě, abys mi přišel uvařit," zaculil jsem se u další možnosti.

"Co když ale nebudu mít čas?"

"Tak si ho prostě uděláš."

"Jak si tím můžeš být tak jistý?"

"Protože jinak bych umřel hlady a to ty určitě nechceš," až přeslazeně jsem na něj zamrkal. A pak jsme se začali smát. Během toho se opět objevil číšník s naším obědem.

"Dobrou chuť," popřáli jsme si navzájem a sáhli po lžičkách.

"Tak co, chutná ti to?" zajímal se Takuya, když jsme si oba dali do úst první sousto kari s kuřecím masem.

"Je to vynikající," odpověděl jsem spokojeně a dal si do úst další lžíci, "ale na jídlo od tebe to nemá," pověděl jsem přesvědčeně. Zasmál se, ale trochu se u toho začervenal.

"To je hloupost. Tohle je vážně výborné, moje jídlo se tomu nemůže ani trochu rovnat."

"Taky že nerovná, tvoje je prostě lepší," pokrčil jsem rameny, "což mi připomíná, co to slíbené sushi? To bude kdy? Až večer u tebe?"

"Až večer. Ale ne u mě doma, dřív."

"Hele, víš, že o tom jsi mi vlastně vůbec neměl říkat? Teď se na to sushi budu těšit celý den a nebudu myslet na nic jiného."

"No uvidíme. Myslím, že tě náš program zabaví dost," uculil se.

"Jen aby. Víš přece, jak mám tvoje jíd-" Větu jsem ani nemohl dokončit, zakuckal jsem se. Ne nadarmo se říká, že se nemá mluvit s plnou pusou - špatně jsem polkl kus kuřecího a hnusně mi zaskočilo.

"Yu-chan? V pohodě?" zamrkal Takuya. Chtěl jsem mu odpovědět, že jo, že to přejde, jenže vzhledem k neustávajícímu kašli jsem jaksi nemohl. Takže můj přítel ke mně okamžitě přiskočil a účinně mě praštil do zad, čímž mi pomohl dostat jídlo z dýchací trubice, a hned na to mi podal vodu, abych to mohl zapít.

"Díky," vydechl jsem, když jsem konečně zase popadl dech.

"Radši jez a nemluv. Jestli se mi tu udusíš, žádné sushi si už nedáš," upozornil mě a ukazováčkem mě lehce dloubnul do tváře, načež si šel sednout zpátky.

"No vždyť jo," zamumlal jsem. Zbytek oběda už pak proběhl relativně v klidu, i když do dalšího rozhovoru jsme se pustili raději až při dopíjení vína.

Teď už se nám povedlo nasednout do metra, ve kterém byl dokonce o něco lepší vzduch a lidí také o něco míň než ráno v autobusu, i když stát jsme stejně museli. Opět hodně blízko u sebe, což už tak nutné nebylo, ale jestli to někomu vadilo, já a řekl bych, že ani Takuya, jsme to nebyli. Během cesty jsme si i tentokrát celou dobu povídali a usmívali se na sebe, dokud jsme zhruba po 45 minutách nedorazili na místo.

"Taku-cháán, kam teď jdeme?" kňoural jsem, když mi to nechtěl prozradit, "no tak, vždyť už jsme určitě skoro tam, tak už mi to říct můžeš," přemlouval jsem ho. To jsme vycházeli z podzemí metra a po chodníku si to někam mířili. A já si nebyl jistý, co v téhle části Tokya můžu přesně čekat.

"Jak říkáš, už jsme skoro tam. Tak to těch pět minut vydržíš, ať je to pořádné překvápko," culil se Takuya tajemně a vážně se po celou dobu nenechal ukecat. Vždycky na něj zabíraly moje psí oči, těm nikdy neodolal, dnes se však držel vcelku obstojně. Když už to konečně začínalo vypadat, že povolí a vyklopí mi to, zastavil. Byl jsem po celou dobu až moc zaneprázdněn vyzvídáním, že jsem si až teď všiml, před vstupní bránou kam jsme se to teď ocitli. Vyvalil jsem oči a brada mi poklesla.

"My jdeme do Disneylandu?!"

"Jo," potvrdil mi, usmívaje se dál. Musel jsem ten šok nejdřív vydýchat, ale hned potom jsem se mu se šťastným "Taku-chan, ty jsi absolutně boží!" vděčně hodil kolem krku. Jít s Takuyou do Disneylandu, to je jako splněný sen!

...anebo jako jedna velká noční můra - došlo mi vzápětí při pohledu na všechny ty atrakce, když trochu opadlo prvotní nadšení. Některé z nich byly tady totiž přinejmenším šílené, zejména všemožné horské dráhy, a co když se při mé smůle nějaká technicky pokazí, my spadneme a zabijeme se? Já nejsem žádný pesimista, to vážně ne, ale vzhledem k tomu, co všechno už jsem si na své narozeniny prožil, jsem došel názoru, že opatrnosti v tento den není nikdy dost.

"A zajdem si hlavně do DisneySea, ty máš přece rád ty extrémnější atrakce, ne?" ujišťoval se Takuya.

"Anooo...jakože mám, ale ty je přece moc nemusíš, ne?" snažil jsem se to nějak obejít.

"Tak přežiju to. Dneska máš narozeniny, takže s tebou půjdu na úplně cokoliv budeš chtít, i kdyby mi z toho mělo být sebevíc zle," zasmál se.

"To je v pohodě, Taku-chan, půjdem na něco normálního."

"Dobrý, nemusíš se mi nijak podřizovat, to zvládnu."

"Ne, o to nejde, dneska na nic takového nechci jít ani já. Co když by se s námi něco utrhlo nebo tak?" vyslovil jsem své obavy nahlas. A Takuya se rozesmál.

"Prosím tě, co jsi najednou tak opatrný? Yu-chan, kterého znám, by na nic takového ani nepomyslel." Pokrčil jsem rameny, jenom mi nevesele cukly koutky úst a sklopil jsem oči. Proto jsem mu o své smůle neřekl už dopředu. Smál by se a myslel si, že je to hloupost. "Yu-chan?" zkusil po pár sekundách už opatrněji a zkoumavě se na mě zadíval, "ty se fakt bojíš? Ale no táák, usměj se přece zase," řekl a pevně mě objal, "tak na nic šíleného jít nemusíme, hm? Říkám, zařídím se přesně tak, jak si budeš přát."

"Děkuju," zamumlal jsem a vydechl. A tak jsem si vybral pár atrakcí, které vypadaly, že kdyby se to pokazilo, tak nás to jen zmrzačí, ale nezabije. Nakonec jsme hecli i jednu horskou dráhu, která vypadala ze všech nebezpečně nejmíň, a všechno probíhalo v pořádku. Jen tady teda bylo dnes hodně lidí - víkend a hezký slunečný den, tak co bychom chtěli, že ano -, takže jsme museli stát ve vcelku dlouhých řadách. Dalo se to ale přežít. Horší to bylo, když jsme si vyhlídli purikuru a chtěli se vyfotit jako každý správný zamilovaný mladý pár. Jenže přesně takových párů, které splňovaly všechna tato kritéria, tady byla dneska spousta. Proto jsme museli stát dlouhatánskou řadu. Po možná dvacetiminutovém čekání se na nás už skoro dostalo, jenže to by pár před námi nesměl vylézt s tím, že se to nějak porouchalo.

"Moc se omlouváme, ale kvůli technické závadě musíme tuto purikuru dočasně uzavřít," vysvětloval jeden za zaměstnanců zábavního parku, který pohotově přiběhl s cedulkou 'mimo provoz'.

"Tohle snad není pravda," zafuněl jsem frustrovaně. Jenže Takuya se zase jenom zasmál. Kde bral všechen ten optimismus?

"Dneska přijdeme o všechno přímo před nosem, jak to tak pozoruju," konstatoval pobaveně a za paži mě odtáhl kousek dál od nadávajícího davu, který čekal v řadě za námi. Objal mě zezadu kolem krku, v ruce už měl nachystaný mobil. "Úsměv, zlato," broukl mi do ucha a sám se zazubil do objektivu, načež nás vyfotil. "Myslím, že nepotřebujeme žádné rámečky z purikury a srdíčka, ne?" nadhodil, když si fotku prohlídl a pak ji ukázal i mě.

"Asi máš pravdu," musel jsem uznat, "ty všechny ty srdíčka bohatě vynahradíš."

"No a mě to zase vynahradí tenhle tvůj krásný úsměv. Tak vidíš, máme hezkou fotku tak jako tak," pověděl Takuya spokojeně a rty se mi letmo otřel o tvář. Vesele jsem se zasmál. Vážně jsem ho zbožňoval.

"Co tamto srdíčko? Líbí se ti?"

"Myslíš to s tím tygříkem?"

"Jo."

"Je to roztomilé."

"Tak prosím ten balónek s tygříkem," požádal Takuya prodavače a podával příslušný peněžní obnos. A balónek už se pak dostal do mých rukou. Teda, skoro. Šňůrka mi proklouzla mezi prsty a balónek, vzhledem k heliu, chtěl zmizet do nebeských výšin. Jenže Takuya tomu jedním pohotovým skokem zabránil. "Dávej pozor," zasmál se a začal mi provázek na pevný suk uvazovat k zápěstí. "Myslím, že takhle to bude nejlepší," zazubil se.

"Jo," zasmál jsem se i já, "jsem hrozně nešikovný."

"To jsem si za dobu, co tě znám, stihl všimnout," vyplázl na mě pobaveně jazyk.

"Baka!" zaškaredil jsem se na něj a lehce ho bouchl do ramene, už u toho mi ale cukaly koutky úst, taktéž pobavením, "za tohle mi hezky půjdeš koupit zmrzlinu," poručil jsem si.

"Tvé přání je mi rozkazem," mrkl na mě, popadl mě za ruku a už mě táhl pryč od stánku s balónky. "Viděl jsi tu během dne někde zmrzlinu?"

"Hmm," zamyslel jsem se, "myslím, že někde tam směrem k tomu zámku byla."

"To je ale na druhé straně parku," namítl Takuya.

"Tak určitě se tu bude prodávat na víc místech," řekl jsem a začal jsem se rozhlížet okolo. I když mezi těmi lidmi bylo těžké zahlédnout, kde se co prodává.

"Tam u té restaurace budou určitě nějakou mít," ukázal Takuya směrem k jedné z restaurací nacházejících se v areálu, takže jsme pochopitelně zamířili tím směrem. "Na jakou máš chuť?" ptal se ještě po cestě.

"Tak ještě uvidím, co tam budou mít. Podle toho si vyberu. Ale dneska je prostě děsné vedro, potřebuju nějaké osvěžení."

"Tak je to lepší, než kdyby pršelo.

"Ticho, ještě to zakřikneš," napomenul jsem ho.

"Promiň," zakřenil se, to už jsme se ale dostali konečně k výběru zmrzliny, "tak..?" nadhodil jako pobídku, abych si vybral. Prohlížel jsem tedy nabídku nanuků, až jsem ukázal na jeden vanilkovo-čokoládový ve tvaru hlavy Mickey Mouse.

"Tuhle!" ukázal jsem přímo na ten.

"Dobře. Tak dvakrát Mickeyho, prosím." Takuya zaplatil, jeden nanuk mi podal, druhý si nechal. Vybalili jsme si je z obalu a rozešli se zase dál. Jenže jako na potvoru, pořádně jsem ještě ani neochutnal, a už se kolem mě prohnal kdovíkdo, který do mě narazil.

"Hej!" houkl jsem za ním naštvaně. Ustát jsem to ustál, ale zmrzlina mi vypadla z ruky. A ze země ji už doopravdy jíst nehodlám.

"Na, vezmi si tu moji," nabízel Takuya okamžitě a strkal mi ji do rukou.

"Ne, Taku-chan, v pohodě. Neměl jsem ji pustit," hořce jsem se ušklíbl, "nesním ti kvůli tomu tvoji." Zůstali jsme stát a Takuya se na mě upřeně díval, ani nemrknul. A zničehonic mi nanuk prostě připlácl na pusu. Zavřenou, abych byl přesný, takže jsem od toho měl rovnou celou tvář. Takuyovi se pobaveně rozcukaly koutky úst. I mně se pobaveně rozcukaly koutky úst. A hned na to jsme se jako na povel oba hlasitě a upřímně rozesmáli.

"Tak vezmeš si ji teda?"

"No tak teď už jo," svolil jsem nakonec a nanuk si převzal. Olízl jsem si rty.

"Pořád jsi od toho úplně celý," zasmál se Takuya.

"A kvůli komu taky?" vrhl jsem na něj zamračený pohled, samozřejmě však jen hraný. Dneska bych se na něj zlobit ani nemohl. Takuya natáhl ruku k mé tváři a trochu zmrzliny si nabral na prst, odkud prostě ochutnal.

"No ale je dobrá, ne?"

"Je," potvrdil jsem a olíznul nanuk, který už se začal pomalu roztékat. "Ale chodit se zmrzlinou na obličeji opravdu celý den nechci. Nemáš kapesník, nebo tak?"

"Jo, počkej, hned ti to utřu." Jal se hned hledat po kapsách a zanedlouho jeden kapesník doopravdy vytáhl, ústa mi jím začal s opatrností jemu vlastní utírat.