Nejkrásnější narozeniny 2/2

A před Yuyím a Takkunem je ještě večerní část programu...

---

Kolem půl páté jsme šli po chodníku celkem prázdnou ulicí, minimálně teda na tokijské poměry. V Disneylandu jsme už vyzkoušeli všechno, co se dalo, a co mi moje dnešní smůla dovolila. Balónek jsem měl zatím stále bezpečně uvázaný na zápěstí a spokojeně jsem si nesl velkou plyšovou podobu Medvídka Pú.

"A kam jdeme teď?" vyzvídal jsem vesele. I přes všechny strasti dnešního dne jsem se doopravdy skvěle bavil. Takuya vymyslel vážně úžasný program a navíc ta jeho dobrá nálada byla hrozně nakažlivá.

"Nech se překvapit."

"Ale Taku-chan, to říkáš celý den!" ublíženě jsem se na něj podíval a našpulil rty.

"Co za to, když ti to povím?"

"Pusu?" nabídl jsem a naklonil hlavu na stranu.

"Tak jo, to je dobrá nabídka," pochválil si. Takže jsem k němu natáhl krk a políbil ho na rty.

"Kam teda jdeme?" opakoval jsem dotaz hned potom netrpělivě.

"Byl jsi někdy v Kasai Rinkai parku?" ptal se. Zavrtěl jsem hlavou.

"Ne, ještě ne. Ale už jsem o něm slyšel."

"Jako v Tokyu jsou i hezčí parky, ale tento máme blízko, jsme tam za dvacet minut pěšky. A je tam taky ruské kolo a krásné akvárium."

"Jo, to akvárium je tam prý fajn, kamarád tam kdysi byl a říka-áá!" vyjeknul jsem, když jsem najednou ztratil rovnováhu a řítil se obličejem k zemi. Ale nedopadl jsem, Takuyovy ruce mě naštěstí zachytily včas. Úlevně jsem vydechl.

"Yu-chan! Proč nedáváš trochu pozor? Mohl sis ublížit! Zavazuj si pořádně ty tkaničky, říkám ti to pořád!" spustil hned káravě.

"Promiň, nevšiml jsem si, že je mám rozvázané," pověděl jsem omluvně, když jsem se narovnal.

"Stačí, jak ses ráno praštil do té hlavy!" soptil dál, klekl si přede mě, odložil tašku, ve které nesl můj nákup ještě z rána, a tkaničky mi co nejpevněji uvázal. Doufám, že to ještě vůbec někdy rozvážu. "A když už jsme tu toho, nebolí tě to?" starostlivě ke mně zvedl oči.

"Ne, v pohodě, doopravdy. Kdybys to teď nepřipomněl, už ani nevím, že se něco takového stalo," ujistil jsem ho.

"No tak dobře," vydechl a zase se zvedl, "musíš na sebe dávat pozor," připomínal mi, jako bych snad byl malé dítě, odhrnul mi vlásky a políbil mě doprostřed čela, kam už náplast nedosahovala.

"Já vím," zabručel jsem, "tohle všechno je jen souhra nešťastných náhod."

"Vezmi si toho medvěda do druhé ruky a tuhle mi dej," natáhl k mojí levačce svou ruku, "do konce dneška se mě budeš držet, nehodlám riskovat, že doopravdy spadneš."

"No tak jo no," souhlasil jsem, i když to ze mě vlastně dělalo naprosto neschopného, ale vyhověl jsem mu. Aspoň jsme se zase drželi za ruku. A tak jsme pokračovali přes most dál k parku.

"Tady už je ale zavřeno, ne?" podivil jsem se, když jsme se parkem dostali až k onomu slíbenému akváriu, "tam na té ceduli se píše, že je tu do pěti. A už je po páté."

"Neboj se, Yu-chan, je to zařízené. Trochu jsem si připlatil, abychom si to tady mohli celé projít úplně sami a v klidu."

"Počkej, vždyť to s takovou muselo být fakt drahé, ne?" zamračil jsem se. Nelíbila se mi představa, kolik toho za mě Takuya dneska musel vysolit.

"No vlastně ani ne," zazubil se, "dcera majitele je totiž mou velkou fanynkou, takže jsem si s ní nějakou tu půlhodinku popovídal, podepsal jsem se jí a vyfotil se s ní. A pak už nás vstupné stojí jen sto jenů navíc, a to je přece skoro nic."

"Umíš to zařídit, jen co je pravda," uznale jsem pokýval hlavou. Pak už Takuya teda zaplatil vstup tomu chudákovi zaměstnanci, který tu dnes kvůli nám bude muset tvrdnout o dobrou hodinku déle, a vešli jsme dovnitř. Byla to doopravdy zajímavá podívaná. Můj kamarád nelhal, opravdu to tady stálo za to. Viděli jsme spoustu různorodých všemožně barevných druhů ryb a jiných vodních živočichů a celkový dojem nám dokreslovalo příjemné přítmí. Ze začátku jsme všechno komentovali a smáli se našim vtipným poznámkám, později jsme však přešli v mlčení a jen vnímali ten klid, úžasně romantickou atmosféru a jeden druhého, když jsme byli propojeni pevným, zároveň však jemným kontaktem našich dlaní. A nakonec jsme zůstali sedět na lavičce před jedním obzvlášť velkým sklem a jen jsme se líbali (dokonce jsem na chvíli odložil i svého medvídka). Bylo to kouzelné.

"Miluju tě, Taku-chan."

"Já tebe taky, Yu-chan."

Pomalu, stále ruku v ruce, jsme si to kráčeli parkem směrem k vcelku známému Diamond and Flower Ferris Wheel, tedy ruskému kolu přesahujícímu výšku 100 metrů.

"Tam půjdeme taky?" ptal jsem se.

"No mám to v plánu. Ale samozřejmě půjdeme jen, jestli budeš chtít. Je odtud krásný výhled. Teď už začíná být docela zataženo, tak nevím, kam až dohlédneme, ale s trochou štěstí uvidíme i Fuji san."

"Ono je to dost vysoko." Zaklonil jsem hlavu, abych viděl až úplně nahoru.

"Bojíš se výšek?" podivil se Takuya, ne však nějak posměšně, naprosto obyčejně, "nemusíš mít strach, budu tě celou dobu objímat. To by ti mohlo aspoň trochu pomoct, ne?" Krásně se na mě usmál. Neměl jsem strach z výšek. Ale jestli mě díky tomu bude Taku-chan objímat, tak ať si to klidně myslí.

A tak jsme už za deset minut seděli v kabince, která se odlepila od země a začala pomalu stoupat. Strach jsem trochu měl, to musím přiznat, ale když se s námi neutrhla žádná atrakce v Disneylandu, snad vydrží i toto. Púa jsem posadil na sedátko vedle a ochotně se stulil do Takuyova náručí. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a se spokojeným výdechem přivřel oči. Takuya mi dal letmou pusu do vlasů a něžně mě pohladil po tváři.

"Vypadá to, že Fuji san doopravdy neuvidíme. K těm mrakům se už začíná pomalu i stmívat. S takovou potom vlastně neuvidíme ani hvězdy."

"To nevadí. Já stejně daleko radši než na oblohu koukám na tebe," pousmál jsem se na něj.

"Nápodobně, lásko. Ale víš co, byla by to ta správná romantika."

"Dneska už to celé bylo stejně romantické dost," zasmál jsem se.

"Přijde ti to už přehnané?" zamrkal. Zakroutil jsem hlavou.

"To ne. Myslím to tak, že i když nebudou hvězdy, nic tak strašného se nestane. Dnešek byl totiž i bez nich moc krásný."

"Tak to jsem rád, že nemusím zbytek dneška překopávat," ušklíbl se, "ještě máme před sebou dvě části programu a obě jsou v docela romantickém duchu."

"A ono už bude to sushi, že jo?" vzpomněl jsem si, oči se mi rozsvítily.

"Jo, už bude tvoje vytoužené sushi," rozesmál se, "hned jak se dostaneme zase na zem."

"Nemůže se to kolo točit rychleji?" zakňoural jsem své jediné momentální přání.

"Baka, nemysli pořád na jídlo a trochu si užívej ten výhled," napomenul mě pobaveně a věnoval mi další polibek do vlasů, "Disneyland máme celý jako na dlani, vidíme obrovskou část řeky a daleko do města. A sleduj, jak jsou ta auta malá. Je to vlastně docela vtipné, ne? Jak je celý ten svět z takové výšky malý."

"Máš pravdu, odsud člověk vidí všechno úplně jinak. Je to zajímavé, jak pár metrů tolik změní. A to ještě ani nejsme úplně nahoře." Takuyovi teď ale zapípal mobil.

"Promiň, tohle je důležité," omluvil se, vytáhl ho z kapsy, přečetl si zprávu a rychle naťukal nějakou odpověď. A pak už se zase plně věnoval mně. "Prohlídni si ten park, když ho takhle vidíme celý," pobídl mě, "která část se ti nejvíc líbí?"

"No, asi tam u toho jezírka," odpověděl jsem mu po chvíli přemýšlení.

"Dobře, tak tam si potom uděláme piknik, jo?"

"A bude sushi!" zajásal jsem.

"Už jsme zase u toho," začal se Takuya znovu smát.

"No tak nemáš být tak dobrý kuchař, když ti moje láska k tvému jídlu tolik vadí," vyplázl jsem na něj jazyk.

"Tvoje láska k jídlu mi nevadí, protože neodmyslitelně patří k tobě. A mně na tobě nevadí absolutně nic." Usmál jsem se a natáhl se k jeho rtům, na které jsem jej krátce políbil.

"Já tě taky miluju," špitl jsem. Během té půlhodiny, než se celé kolo otočilo, jsem si připadal jako v úplně jiném světě. Vysoko nad všemi problémy a ostatními lidmi, jakoby se mě už nic netýkalo. Jako bychom byli jen já, Takuya a naše láska. Zní to jako z nějakého filmu, že? Ale já to zkrátka nějak takhle cítil.

Napadla mě jedna věc, když jsme z kola vystupovali:

"Mimochodem, Taku-chan? Kde máš vlastně nějaké to jídlo, když jsi říkal, že bude piknik?"

"Počkej si a všechno bude," ujistil mě. A opravdu. Ušli jsme jen pár metrů a už jsem zaslechl volání povědomého hlasu:

"Takkune, tady jsem!" Zastavili jsme se a otočili, to už k nám stihl přispěchat Sakurada Dori - Takuyův nejlepší kamarád. A v ruce nesl velký piknikový koš.

"Díky moc, Dori, máš to u mě," usmál se na něj Takuya a koš si převzal.

"Ahoj," pozdravil jsem ho já alespoň.

"Máš pěkného medvěda, Yuya-kun," zněla Doriho odpověď. Lehce pobavená, ale ne nijak zlá. "Každopádně, všechno je zařízené," promluvil už zase k Takuyovi, "tak si to ještě pořádně užijte, hrdličky, už vás nebudu víc rušit, jako bych se tu ani nikdy neobjevil," popřál nám a se zamáváním se zase vytratil tam, odkud přišel.

"Trable s jídlem vyřešeny," usmál se na mě Takuya, "tak si pojď dát to tvoje dlouho očekávané sushi." A tak jsme tedy vyrazili k onomu plácku u jezírka, který jsem nám seshora vybral.

Rozložili jsme si deku a Takuya začal z koše vytahovat jídlo. Kromě sushi také jahody se šlehačkou a hlavně čokoládový dort, na kterém bylo napsané "Mému sluníčku k narozeninám" a u toho srdíčko. Nápis byl lehce kostrbatý, ale šlo jasně vidět, že si dal mistr cukrář doopravdy práci a jen tak to neodfláknul.

"Ten dort jsem taky pekl sám," přiznal Takuya, "měl vypadat trochu jinak, nepovedlo se mi to přesně tak, jak jsem si představoval."

"Vypadá úžasně, určitě bude i moc dobrý, o tom vůbec nepochybuju." Takuya mi na něm i zapálil svíčku.

"Řekl bych ti, aby sis něco přál, ale na to už tady mám jinou věc. Pouštěl jsi už někdy lampionky štěstí?" ptal se.

"Ještě ne, ale už jsem o tom slyšel."

"Tak si zatím promysli přání, jaké tam napíšeš, zatímco si dáme ten dort."

Sfouknul jsem svíčku a Takuya nám oběma ukrojil kus dortu. Pochopitelně chutnal naprosto perfektně, přesně, jak jsem čekal. Byl přiměřeně sladký a vyloženě přivozoval orgasmus mým chuťovým buňkám, jako ostatně vše, co prošlo Takuyovou kuchyní. Během jídla jsem mu to celou dobu chválil a vlastně jsem během pár minut snědl polovinu celého dortu. Nebyl až tak velký, na druhou stranu na to, aby se z něj najedlo šest lidí, i ano. Já bych ale neměl problém spořádat ho celý, jenže jsem si taky chtěl nechat místo v žaludku na ty jahody a hlavně na sushi.

"A málem bych zapomněl," začal Takuya a v košíku nějakou chvilku hledal, "ještě mám pro tebe jeden dárek." Podal mi malou, podlouhlou krabičku. Nedočkavě a zvědavě jsem ji otevřel a vytřeštil jsem oči překvapením.

"To je ten řetízek! Jak jsi to udělal?" zadíval jsem se na něj nechápavě a svůj dárek jsem si z krabičky hned vytáhl a připnul si ho na krk, respektive nechal Takuyu, aby mi ho připnul on.

"Když jsi byl tak zklamaný, že sis ho nemohl koupit, tak jak jsme byli v té restauraci a já šel na záchod, volal jsem Dorimu, aby ho zkusil někde sehnat. Bál jsem se, že koupí nějaký trochu jiný, ale jak vidíš, tak to vyšlo."

"Ty jsi tak dokonalý! Já tě strašně moc miluju!" zavýsknul jsem radostně a vděčně a taky prudce jsem ho objal kolem krku, až chudák neudržel rovnováhu a pod mou tíhou padl na záda na deku. Já se ho však dál držel jako klíště a jemu to očividně nijak moc nevadilo, protože mi objetí opětoval.

"Udělal bych pro tebe všechno, vždyť to přece víš. A tohle byla jen maličkost."

"Jsem šťastný, moc, vážně," vydechl jsem, "jsem tak rád, že tě mám, Taku-chan."

"Já jsem zase rád, že tohle říkáš. Moc si tě cením, ani nevíš, jak. Pro tvoje štěstí bych obětoval všechno."

"Mohl bych pustit ten lampionek?" požádal jsem, "už vím, co si přeju."

"Tak ale to bys ze mě musel nejdřív slézt."

"No tak teda až za chvilku."

Zůstal jsem ho tam objímat ještě dobrých pět minut, než jsem z něj doopravdy slezl a nechal ho vytáhnout mi lampion a podat černou fixu. Tou jsem co nejkrasopisněji napsal své přání.

"Můžu se podívat?" zeptal se Taku-chan.

"Jestli chceš," pokrčil jsem rameny a otočil lampionek textem k němu. "Chci, aby sis svoje narozeniny užil minimálně tolik co já ty svoje dneska. Abych pro tebe v tom jednom dnu taky dokázal udělat tolik moc věcí. Protože abych se dnešku vyrovnal, budu vážně potřebovat nějakou pomoc z nebe," usmál jsem se.

"Tak to už se moc těším na příští měsíc. A mimochodem, jsem rád, že jsi tak spokojený."

Lampion jsme rozložili, trochu jsme se prali s připojením hořáku, ale nakonec jsme ten úspěšně zapálili a zanedlouho jsme si vedle sebe lehli na deku a jenom sledovali, jak pomalu stoupá k jinak zataženému nebi.

"Co by sis přál ty, kdybys měl svůj lampionek?" napadla mě otázka. Natáhl jsem ruku k talířku se sushi a ukořistil pro sebe konečně první kousek.

"Já? Já bych chtěl, aby ses díky mně takhle krásně usmíval každý den až do smrti."

"To se ti třeba splní, co víš? Zatím se ti to daří. Každý den, co jsem s tebou, jsem šťastný."

"Ale aby to vydrželo. Třeba tě brzo omrzím."

"Neplácej hlouposti, Taku-chan," zasmál jsem se, "ty mě nemůžeš nikdy omrzet, na to jsi moc dokonalý. Radši si dej jahodu, jo?" doporučil jsem mu a jednu jsem mu strčil do pusy. A tak jsme tam zůstali ležet a vzájemně se krmili. On mě sushi, já jeho jahodama. Trvalo to možná dvacet minut, než mi na obličej dopadla studená kapka. A potom druhá. A třetí.

"Neříkejte mi, že teď začíná pršet," zhrozil jsem se. To by přece úplně všechno zkazilo! Co mě překvapilo, byl zase ten Takuyův smích.

"Myslím, že dneska se nám všechno snaží házet klacky pod nohy, co?"

"To nejen dneska. Každé moje narozeniny," zamručel jsem.

"Tak si z toho nic nedělej," nabádal mě a najednou na mě nepršelo. Podíval jsem se nahoru. Takuya nad námi roztáhl velký deštník. "Musíš být připraven na všechno," zaculil se a dal mi pusu. A já mohl jen obdivně koukat.

V části Tokya, kde Takuya bydlel, naštěstí nepršelo. V náručí jsem držel svého medvídka, košík a tašku, balonek mi bohužel praskl v metru; a mě na rukou nesl můj přítel. Rozhodl se, že mě ze stanice donese až k sobě domů a já se tomu samozřejmě nebránil. Dnes jsem se nachodil dost, tak proč odmítat, když se mi sám nabídl?

"No a vždycky o narozeninách mám prostě hroznou smůlu, to nebylo jen dneska," vysvětloval jsem mu během cesty, "zmrzlina na zemi, déšť a to všechno ostatní jsou jen banality, já jsem zvyklý minimálně na zlomenou nohu. Proto jsem se tolik bál jít na ty atrakce, fakt jsem myslel, že se to s námi utrhne a umřeme."

"Když si ten dnešek tak zpětně přehrávám, vlastně se ti ani nedivím, že ses bál. Ono je to vlastně dost divné, že máš vždycky takovou smůlu. Neproklel tě třeba někdo, když jsi byl malý?"

"Hele, nedělej si z toho srandu, ono je to vlastně dost možné. Tohle totiž fakt není normální."

"Ale tak žijeme, ne? Dnešek jsme si užili, jak jen to šlo, a za dvě hodiny už je dvacátého pátého a smůlu budeš mít zase až za rok," řekl pozitivně.

"Tak jo no. Tak já se to pokusím brát takhle," odkývl jsem, "ale na ty racky nebo co to bylo za ptáky, jak se nám přiletěli schovat pod deštník a sežrat mi sushi, jsem vážně naštvaný!" zamračil jsem se. Ode dneška nesnáším ptáky, fakt. Jeden z nich mě málem sejmul do hlavy a pak mě okradli! No a Takuyovi to celé ještě přišlo vtipné, stejně jako teď, protože se zase pochechtával. Že on se s nimi proti mně spikl?! Teď už jsme ale teda konečně dorazili ke dveřím jeho domu. Takuya mě pustil zase na vlastní nohy, aby mohl vyhrabat klíče a odemknout nám. Vešli jsme dovnitř a vyzuli se. Už automaticky jsme zamířili rovnou do jeho ložnice, kde na mě však čekalo další překvápko. Z rudých okvětních lístků růže bylo na zemi vytvořeno velké srdce. V místnosti jsme ani rozsvěcovat nemuseli, různě rozmístěných po pokoji bylo totiž spoustu svíčiček, které to tady příjemně osvětlovaly.

"Chceš mi říct, že ty, ten opatrný Uehara Takuya, nechal ve svém pokoji celý den hořet svíčky?" zareagoval jsem první ve vtipu.

"Ne. Abych se přiznal, tady tohle je taky Doriho práce. Požádal jsem ho, aby připravil i toto."

"Jo tak, tomu už pak rozumím. Tak mu i za mě potom poděkuj, protože je to vážně krásné," vydechl jsem učarovaně.

"Neboj se, poděkuju. Budu mu to muset nějak oplatit. Prý má teď slušně nakročeno do jednoho vztahu, tak mu možná budu moct pomoct s něčím podobným," řekl a objal mě kolem pasu. Zezadu se na mě natiskl a rty se mi otřel o krk. Prsty mi obratně vklouzl pod košili.

"Uhn, Taku-chan? Myslíš, že je to teď dobrý nápad?"

"Proč by ne?" podivil se, "nemáš dneska...chuť, anebo..?"

"Víš, tak trochu se bojím, aby se mi při mé dnešní smůle vůbec postavil," sdělil jsem mu své obavy, ačkoliv tedy z větší části jen v legraci, "a ty se mi pak budeš smát." Jenže on se mi smál už teď.

"Tak určitě. Ty, věčně nadržený jako puberťák, že by měl najednou problémy s erekcí," ironicky pokýval hlavou. "Dej mi chviličku a já tě hned vyvedu z omylu," přislíbil.

"No dobře, tak se snaž," pobídl jsem ho a nechal se došachovat až k posteli, na kterou jsem se položil. Pootevřel jsem ústa a nechal Takuyův jazyk, aby mi začal vášnivě plenit ústa. Ani jeho šikovné prstíky, které se teď pustily do nedočkavého rozepínání mé košile, jsem pochopitelně neodstrčil.

Kolem půlnoci už většina svíček dohořela, takže v pokoji vládla téměř tma. Ležel jsem schovaný v Takuyově objetí, natisknutý na jeho nahé tělo, a pomalu jsem usínal. Pořád se mi však před očima promítaly zážitky z celého dnešního dne. Nechápal jsem, jak Taku-chan dokázal všechnu tu mou smůlu přechytračit, pokaždé ji nějak obejít a vykouzlit mi na tváři ještě šťastnější úsměv, než kdyby šlo všechno přesně podle plánu. Ale bylo to moc krásné. Je to můj hrdina, moje štěstí. Jenom díky němu můžu poprvé v životě říct, že se těším na svoje příští narozeniny.