Závislost III 1/2

Fanfáry prosím, je to tady!

Třičtvrtě roku očekávaná třetí a zároveň poslední část Závislosti je dokončena! Skoro až k neuvěření, že?

Koho štve, že je to totální shit? Koho štve, že Yuyího charakter je děsný (to ale už od prvního dílu) a že Takuyu jsem tímto dílem dokonila taky, tím pádem jediným jakžtakž rozumným zůstal Yusuke? Koho štve, že scény, které jsem si chtěla náležitě užít, jsem nakonec kompletně poťala? A koho štve, že celá tato "série" mi připomíná jednu nejmenovanou (raději) ságu? Dobře, možná trochu mě.

Hlavní ale je, že je to vydáno dnes, 6. května 2015, na narozeniny mého milovaného Sebastiánka!

A já jdu radši spát.

Pairing: Yamamoto Yusuke/Matsushita Yuya, Uehara Takuya/Matsushita Yuya

Předchozí části: Závislost - 1/2, 2/2, Závislost II - 1/2, 2/2

---

Vítr mi stále shazoval několik pramínků vlasů do očí, až jsem se už přestal snažit je pořád dokola odhrnovat. Dnes opravdu nebylo hezké počasí, sice nepršelo a na nebi se třpytily hvězdičky doprovázeny měsícem, ale chladný podzim na sebe nemilosrdně upozorňoval. Ledový vítr strhával ze stromů poslední vytrvale se držící lístečky a ty dopadaly na hladinu neuspěchaně tekoucí řeky, která je odnášela do neznáma. Jejich úkol skončil a nyní je čas, aby upadly v zapomnění. Tentokrát jsem tady na mostě symbolizoval vítr já, s úmyslem poslat taky takový lístek pryč, daleko ode mě. Aby také upadl v zapomnění. Aby mi už nic zbytečně nepřipomínalo dobu před necelými dvěma roky. Protože to pořád bolelo. Moje rána se sice znovu zacelila, ale zradu od milované osoby není jednoduché jen tak vymazat, hodit za hlavu. Vnitřní zranění zůstalo, schopné se kdykoliv znovu otevřít. V ruce jsem držel fotoalbum plné vzpomínek. Plné štěstí a radosti. Plné mých a hlavně jeho úsměvů. Toho člověka, který mě málem odnaučil se smát, když mi bez ptaní prudce strhl ony růžové brýle a nemilosrdně je i se všemi ideály o naší společné budoucnosti rozdupal. Omlouval se a vše mi vysvětloval, trpělivě, copak ale nechápal, že s každým dalším slovem jsem se cítil hůř a hůř? Každou větou mi ubíral kousíčky z toho malého zbytku naděje, který se ve mně držel, že bychom mohli být zase spolu. Konečně ale nastal čas to vše nechat za sebou. Už se k tomu nechci vracet. Jenže já plánoval, že přijdu, album hodím do vody a půjdu domů. Ne, že tady budu dobrou půlhodinu postávat. Není to tak jednoduché, jak jsem si myslel. Zahodit chvíle, které bych bez toho tragického konce označil za nejhezčí ve svém životě. Jen na pár sekund jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl. Stejně bych to udělat musel, tak nač tu dál mrznout. Zvedl jsem ruku nad úroveň zábradlí, přes něj. Stačilo jen pustit.
"To to doopravdy chceš všechno jen tak zahodit?" ozvalo se za mnou. Polkl jsem. Ten hlas jsem až moc důvěrně znal. Vydechl jsem, ruku zase stáhl a otočil se na narušitele.
"Ty jsi to všechno zahodil jako první, nevzpomínáš si?" opáčil jsem hořce. Co tu dělá? Proč sem musel zrovna teď přijít právě on?
"To ano, máš naprostou pravdu," uznal.
"Tak mi do toho laskavě nemluv, můžu si s tím dělat, co se mi zlíbí," odsekl jsem. Nechtěl jsem na něj být hnusný. I přesto, jak moc mi ublížil, pořád byl pro mě důležitou osobou. Pořád to byl Uehara Takuya.
"Já vím, omlouvám se. Možná mě to jen mrzí."
"Co přesně tě mrzí?" zeptal jsem se a povytáhnul obočí.
"Všechno. Tehdy to bylo doopravdy hezký."
"Bylo. Už není, skončilo to," pověděl jsem pevným hlasem, co nejjistěji jsem dokázal. Nechápal jsem, o co mu teď šlo, ale bylo mi naprosto jasné, že si musím držet odstup. Moc dobře jsem věděl, jak jednoduché bylo zrovna jemu podlehnout. "Ty máš přítele, já mám přítele, můžeme být tedy oba spokojení. Tak to prosím už nijak nekomplikuj," vydechl jsem už o poznání mírněji.
"Asi tě zklamu, já už přítele nemám," oznámil mi klidně. Překvapilo mě to, ne že ne. Přestal mu už i ten Dori být dost? Já Sakuradu nikdy neměl v lásce, vlastně bych s ním nevydržel ani jeden den, ale přece jen, on a Takuya si už od školy dost rozuměli. Upřímně jsem si myslel, že spolu zůstanou déle.

"To mě mrzí," odvětil jsem bezbarvým tónem. Nevyznělo to ani ironicky, ale ani tak, jakoby mě to skutečně mrzelo. Vlastně mi to bylo jedno. Nebo minimálně…jsem se chtěl přesvědčit, že mi to jedno je.

"No, jo, mě taky," vydechl, když se vedle mě opřel o zábradlí. Pohlédl na řeku lehce osvícenou měsíčním svitem a nedalekými lampami z ulicí v největší blízkosti řeky. A pak otočil hlavu zase mým směrem. Pousmál se, jen letmo. Působilo to ale spíš smutně. "Můžu?" požádal mě po delší odmlce a natáhl ke mně ruku. Pochopil jsem, mírně přikývl a ono fotoalbum mu podal. "Díky," šeptl tiše, album otevřel a zběžně prolistovával, až se náhodně zastavil někde v polovině. Fotografie si chvíli jen prohlížel, koutky úst se mu pozvedly o kousek výš. Otočil na další stranu. "Slušelo nám to spolu, ne?" prohodil jakoby jen mimochodem a poukázal na jednu fotografii z pikniku, na který mě jednou vzal do přírody daleko od hluku velkoměsta. Jak sentimentální. Bez jediného slova jsem pokrčil rameny. Nějak jsem nechápal, co tímhle sledoval. Proč jen neprošel okolo a nenechal mě být? "A tady," prst zabodl do dalšího snímku, "krásně se tady usmíváš."

"Hm," zamručel jsem jen. Nebyl jsem z celé téhle situace vůbec nadšený. Otočil list na další fotky. Tentokrát z jeho narozeninové oslavy.

"To byly nejlepší narozeniny, jaké jsem kdy zažil," nezapomněl okomentovat i toto, "jenom díky tobě," dodal a zaculil se na mě. Povytáhl jsem obočí.

"Co tímhle sleduješ?"

"Nic," zavrtěl hlavou, "jen konstatuju."

"Já bych už ale potřeboval jít."

"Oh, jistě," jeho úsměv pohasl, pohled na okamžik zabodl zpět na fotky, "promiň, že tě zdržuju," omluvil se, povzdechl a album mi podal zpátky. Převzal jsem si ho a znovu jen přikývl.

"Tak se měj," popřál jsem mu krátce a už pomalu vyrazil pryč.

"Jo, ty taky. Ahoj, Yu-chan," věnoval mi ještě jeden poslední úsměv, dál už jsem se na něj ale nepodíval a nepatrně jsem zrychlil krok. Dnes jsem sem radši ani neměl chodit. Už abych byl pryč.

"Chutnalo ti?" ptal se jako vždy usměvavý Yusuke, když sám spolkl poslední sousto z naší večeře. Seděli jsme u něj doma v kuchyni. Obvyklý scénář, který se párkrát do týdne opakoval. Občas jsme tedy bývali i u mě, podle toho, jak to vyšlo.

"Jo, samozřejmě, jako vždycky to bylo vynikající," ujistil jsem ho s letmým úsměvem, ačkoliv trochu strojeným. Doufal jsem, že to nejde vidět. Do úst jsem si dal poslední dango knedlíček. Ty byly jeho specialita, šlo o jedno z jeho oblíbených jídel, takže jsme je mívali dost často.

"Že se dneska moc netváříš," zkonstatoval s pokrčením rameny a vstal od stolu.

"To se ti jenom zdá," zavrtěl jsem hlavou.

"Nevím, no, dneska jsi mi ještě nic moc kloudného neřekl. Oproti tomu, jak jsi obvykle ukecaný," ušklíbl se.

"Jsem dnes nějaký unavený, to je celé," vymluvil jsem se a i já se zvedl. Ale nepodíval jsem se na něj.

"Stalo se dneska něco? Něco v práci?" zajímal se, teď už vážněji se svou obvyklou starostlivostí v hlase. A já opět jen kroutil hlavou.

"Radši nám nachystej něco k pití a běž zapnout tu televizi. Nebo se na tebe dneska vykašlu, já toho Naruta vidět nemusím," vyplázl jsem na něj pobaveně jazyk.

"Počkej, jestli se vážně něco stalo, víš přece, že mě to můžeš říct," ujišťoval mě.

"Yamamoto Yusuke!" zahřměl jsem s vražedným pohledem upřeným přímo na něj, ale cukání koutků jsem nakonec přece jen neovládl.

"Gomen, gomen!" vyhrkl už se zasmáním, "už dělám!" a přiskočil k lince, kde se rychle sháněl po skleničkách. Já mezitím pobral nádobí ze stolu, abych ho odnesl ke dřezu a umyl. Yusuke vařil a já myl nádobí, takhle jsme to měli rozdělené. Dobře, možná jsem toho oproti němu nic moc nedělal, ale já plus vaření se rovnalo jedné velké katastrofě, takže bylo pro všechny lepší, že jsem to nechal na svém partnerovi. A ten si nestěžoval, tak jsem v tom neviděl jediný problém.

Dnes byla ale ona výborná večeře a následující jistě příjemný večer s Yusukem ta poslední věc, nad kterou jsem přemýšlel. Myšlenky se mi automaticky stále vracely k situaci zhruba před hodinou a půl, kdy jsem na tom mostě opět potkal svého bývalého přítele. Nechtěl jsem na to myslet, na Takuyu a vše kolem něj jsem pomalu, ale jistě zapomínal. Tak proč se mi teď pořád vybavoval ten jeho úsměv? Úsměv, kterému jsem tehdy tak jednoduše podlehl. Úsměv, který pro mě znamenal všechno. Úsměv, kterému jsem naivně věřil. Úsměv, o kterém jsem si myslel, že je jen a jen pro mě. Nebyl. Možná ze začátku, ve skutečnosti vlastně ani pořádně nevím, kdy mě Takuya začal se Sakuradou podvádět. Když jsem to zjistil, byl to rok a půl od začátku našeho vztahu. No a potom, do tří měsíců, to mezi námi skončilo. A já si myslel, že je to i můj konec. Jenže z nebe mi seslali jednoho blonďatého anděla, který mi zachránil život. Doslova. Přišel ve chvíli, kdy jsem chtěl spáchat sebevraždu a aniž by o tom tehdy věděl, pár větami a svým charisma mi ji prostě dokázal rozmluvit. Měl bych mu za to být nanejvýš vděčný. No a taky že jsem. Je pro mě nejdůležitější na světě. Tak proč sakra zase myslím na Takuyu?! Zase mě kompletně rozhodil, do háje! Mě vůbec nezajímá, že se se Sakuradou rozešel, to už není moje věc! Kdo zradí jednou, zradí znovu. Teda, ne že bych plánoval dát mu druhou šanci, nad tím ani v nejmenším neuvažuju a ani uvažovat nebudu! Musí být pořádně naivní, když si myslí, že bych se k němu ještě někdy vrátil. No, je pravda, že nic v tom smyslu vlastně neřekl, ale... To mě napadá jenom proto, že měl takové divné řeči, jo, ty za to můžou!

"Yu-chan, jdeš už? Už to začíná!" volal Yusuke z obýváku. Nějak jsem ani nezaregistroval, že už odešel z místnosti.

"J-jo, už to jenom utřu!" houkl jsem nazpátek a rychle udělal, jak jsem řekl. Nádobí jsem uklidil do skříněk a šuplíků a šel jsem tedy za svým andílkem do vedlejší místnosti. Posadil jsem se k němu na pohovku, těsně vedle něj a on mě objal jednou rukou kolem ramen. Opřel jsem se o něj a vydechl, pohled jsem upřel po jeho vzoru na televizi. Dnešní večer si s Yusukem užiju. Nebudu myslet na nic a nikoho jiného. Ani na sekundu.

Jen jsem si odskočil na záchod a pak jsem se zase vracel zpět do kuchyně, kde jsem na tu chvilku nechal Yusukeho u hrnku čaje samotného. Dnes odpoledne přišel zase on ke mně, jak jsme byli domluvení. No Yusuke v kuchyni skutečně čekal. I dva hrnečky s čajem tam byly. Navíc však na stole ležela velká kytice rudých růží. Byl jsem zmatený. Teda, ono nebylo výjimkou, že jsme si občas navzájem kupovali květiny, oba jsme je měli rádi, ale nějak jsem si nevšiml, že by snad s tak obrovskou kyticí i přišel. A myslím, že toho bych si všimnout musel, to by jen tak neschoval.

"Ehm...kde se to tu vzalo?" zeptal jsem se trochu nechápavě a zaměřil se na obličej svého přítele. A to jsem zaregistroval, že už se netvářil tak usměvavě, jako když jsem odcházel do koupelny. Naopak, vyloženě se mračil. A já nerozuměl, proč.

"To on to sem přinesl," opáčil prostě. Rádoby lhostejně, ale naštvání z něj šlo skvěle vycítit.

"Kdo?" ptal jsem se. Jeho odpověď mi přece jen zrovna moc neřekla.

"Uehara Takuya. Že prý ti to mám předat." Vytřeštil jsem oči

"Takuya? P-proč?" vyhrkl jsem. Co tu sakra chtěl?! Proč mi donesl kytku?!

"No to by mě taky zajímalo," zamručel s přimhouřenýma očima. Jakobych to snad já měl vědět. "Nechceš mi třeba něco říct?" pobídl mě, když jsem mu na předchozí slova neodpovídal. Netušil jsem totiž, co na ně říct, snažil jsem se si to nějak dát dohromady.

"A co bych jako měl chtít říct?" nepobíral jsem. Pak jsem však vykulil oči, když mi to docvaklo. "Ty...ty si snad myslíš, že s ním ještě teď něco mám?" Tentokrát neodpověděl on. Ani nemusel, stačilo, jak se na mě díval. "Yusuke, to přece nemůžeš myslet vážně!" rozhodil jsem rukama, "vždyť to je naprostá pitomost! Jak bych...jak bych mohl... po tom všem.." Hlas jsem zase naopak ztlumil a párkrát ještě naprázdno otevřel pusu. Nerozuměl jsem tomu. Jak ho něco takového mohlo vůbec napadnout? "To si nepamatuješ, jak jsem z toho všeho byl zničený? Myslíš, že bych to najednou nechal jen tak za sebou a znovu si s ním začal? Navíc ještě, když jsem s tebou?" mumlal jsem se sklopenou hlavou, "Fakt si myslíš, že po tom, jak sám vím, jak moc to bolelo, bych to samé udělal člověku, který mi tolik pomohl? To mě máš doopravdy za takovou svini?" pohlédl jsem zpět do jeho obličeje. Kousl se do rtu, ruce založené na prsou teď svěsil zase podél těla a přešlápl.

"Je to...trochu nepravděpodobné," uznal přece jen, "ale jak jinak bych si to měl vysvětlit? To se Uehara prostě jednoho dne probudil a řekl si, že by měl svému bývalému koupit kytku?"

"A co já vím? Vždyť jsem ho viděl naposledy víc než před půl rokem! Teda..."

"Teda..?" povytáhl Yusuke obočí.

"Potkal jsem ho ještě předvčerejšky, než jsem šel k tobě na tu večeři."

"Proto jsi byl ten večer tak zamlklý?"

"Jo," přikývl jsem, "trochu mě to rozhodilo. Teda, já už ho vážně nijak neřeším, on už mě nijak nezajímá. Jednoduše jsem se byl projít, on se najednou objevil a začal mít nějaké divné řeči. Ale to bylo všechno. Co nejrychleji jsem šel pryč, nechci s ním mít už vážně nic společného," ujišťoval jsem Yusukeho skálopevně vážně, "co ti vůbec řekl, když to přinesl?"

"Nic. Jen, že ti to mám prostě dát."

"Je to pitomec, nechápu, o co se teď snaží. A žádnou kytku od něj nechci," prohlásil jsem, přešel ke stolu, vzal růže a překonal vzdálenost i ke koši, kam jsem je prostě hodil. "Mám radši květiny od tebe," dodal jsem, když jsem se otočil zase čelem ke svému blonďáčkovi a obdaroval ho úsměvem. Následně jsem však povzdechl, Yusuke se stále netvářil moc přesvědčeně. Přistoupil jsem k němu a objal ho kolem krku. "Miluju tě, slyšíš? Tebe, nikoho jiného. A jeho už vůbec ne."

"Já tebe taky," vydechl nakonec a krátce mě líbnul na rty.

Vrátil jsem se do ložnice s jedním ručníkem omotaným kolem pasu, druhým jsem si ještě sušil vlasy. Zavřel jsem za sebou dveře a bez váhání se vydal ke své posteli, kterou už okupoval Yusuke. Přikrytý po pas, ona peřina byla taky vše, co jeho tělo momentálně halilo. Výhled na jeho hrudník a vypracované břicho se mi stále neomrzel. No ještě aby. Byl moc krásný.

"Trvalo ti to," zkonstatoval s pousmáním. Situaci z dnešního odpoledne jsme už hodili za hlavu. Bál jsem se, že si to s ním kvůli té blbé kytce rozhádám. Naštěstí je tak hodný a má mě skutečně rád. Jsem mu moc vděčný. Ale to už jsem tady myslím zmiňoval. "Říkal jsi, že si pospíšíš."

"Říkal, no," potvrdil jsem taktéž s úsměvem, když jsem si vedle něj na postel přisedl.

"Nudil jsem se tu bez tebe." Pohladil mě po hřbetu jedné dlaně.

"Já to protahoval schválně. Doufal jsem, že ti to dojde, a přijdeš za mnou."

"To mě mohlo napadnout," uznal.

"Mohlo. Tak pro příště," zaculil jsem se a odhodil ručník, kterým jsem si sušil vlasy. Uklidím ho až zítra.

"Poučím se, neboj. Zítra to napravím," přislíbil, dlaní mě pohladit od zápěstí nahoru, po celé délce paže.

"Budu se těšit." Přesunul jsem se nad něj, na všechny čtyři. I ručník, který schovával mé tělo od pasu skoro až po kolena, jsem stáhl a taktéž pouze pustil na zem. "Tak to abys mi to za ten dnešek teď aspoň částečně vynahradil," pobídl jsem ho a sklonil se k jeho obličeji, abych ho políbil na rty.

"A neříkal jsi náhodou, že už jsi dneska unavený?" pobaveně mu cukly koutky.

"Chytil jsem druhý dech," ušklíbl jsem se na něj a znovu naše rty spojil. Nejdřív se o ně tedy jen otřel těmi svými, následně jsem mu mezi ně vnikl jazykem. Neprotestoval, ústa pootevřel a vpustil mě dovnitř. Zavřel jsem oči. Prsty jedné ruky mi vpletl do vlasů. Líbali jsme se jen něžně, naše jazyky se spolu mazlily. Postupně byl polibek však stále vášnivější a vášnivější a naše ruce začaly zapáleně zkoumat tělo toho druhého...

Seděl jsem v kuchyni u stolu. Ne však u jídla. Nečetl jsem ani mangu, neučil se scénář, text písničky, nic. Na stole jsem měl pouze vázu s květinami. Rudými růžemi. Nádhernými rudými růžemi, které jsem včera bez jakéhokoliv rozmýšlení hodil do koše. Jenže dnes ráno Yusuke musel odejít do práce a já tak dostal prostor o tom všem přemýšlet. A něco mě prostě donutilo ty růže zase vytáhnout. Nebyly už tak krásné jako předtím, trochu povadly, ale to se dalo čekat. Dal jsem je do vody, tak snad by mohly ještě chvíli vydržet. Jestli je teda dřív nezničím já sám. Z jedné z nich jsem trhal okvětní lístky. Už tři ležely na desce stolu, čtvrtý mi teď lehce barvil prsty do červena. A já na to jen bezcílně koukal a přemýšlel. O Takuyovi. Zase. Nechtěl jsem, ale nějak jsem se tomu neuměl vyhnout. Tvrdil jsem Yusukemu, že tohle už je za mnou. Tvrdil jsem sobě, že tohle už je za mnou. A původně jsem myslel, že to skutečně za mnou bylo. Jenže Takuya se zase objevil, všechno mi živě připomněl a...a já nevím. Kdyby to byl jen ten divný rozhovor na mostě. Ale teď mi přinesl tohle. Proč? Možná jen nějaká zpožděná omluva za to, co mi udělal? Trochu víc zpožděná. Která je mi úplně k ničemu a jen mi uškodila. Nemůžu ho teď vytřást z hlavy. A to už jsem na něj téměř zapomněl. Stačilo zahodit to blbé fotoalbum a už by mi jej nic nepřipomínalo! A i to mi zkazil. Snad se už teď ale neukáže. Z toho jednoho rozhovoru přece musel poznat, že už s ním nechci mít vůbec nic společného. A vůbec, třeba se Yusuke spletl! Třeba mi ty kytky nepřinesl Takuya, ale…dobře, vymýšlím blbosti, kdo jiný by mi nosil květiny? Teda, neměl by to dělat ani Takuya, pořád nechápu jeho záměr. A Yusuke ví, jak vypadá, asi těžko by si ho s někým spletl. Ach jo. Mám špatný pocit, že se něco pokazí. Že se Takuya začne zase objevovat v mém životě a celé mi to s Yusukem rozhází. A nechci ztratit ještě svého sladkého blonďáčka, je pro mě teď tím nejdůležitějším. Jestli se s Takuyou ještě někdy potkám, musím okamžitě zmizet. Nemluvit s ním, nijak na něj nereagovat. Ať by po mně chtěl cokoliv, i kdyby šlo o ohrožení života, i kdyby…

Polekaně sebou cuknu, přičemž kompletně utrhnu onen čtvrtý okvětní lístek z růžičky, když mi najednou začne zvonit mobil. Lístek tedy pustí k těm ostatním na stůl a rychle vyhrabu z kapsy u kalhot mobil. Neznámé číslo.

"Moshi moshi?" zahlásím do telefonu, když hovor přijmu.

"Jé, Yu-chan, jsi to ty, že?" ozve se mi zpátky lehce zkreslený, veselý hlas. Polknu. Opět ho až důvěrně poznávám. "Mám nové číslo, bál jsem se, že ty máš za tu dobu už taky jiné."

"Co chceš?" ptám se rovnou bez zbytečných řečí okolo.

"Jen se tě na něco zeptat."

"Tak se ptej," pobízím ho ne zrovna příjemným tónem, "a rychle, nemám moc času."

"Měl bys zítra odpoledne čas? Tak kolem čtvrté?"

"Na co jako?" zajímal jsem se podezřívavě.

"Víš, říkal jsem si, že bysme se mohli sejít. Zajít na kávu - nevím, jestli by se ti chtělo ke mně domů, tak spíš někam do kavárny - a popovídat si. Jen tak, po dlouhé době," navrhoval tak strašně milým tónem.

"Nemůžu, už něco mám," odbil jsem ho prostě.

"Dobře, tak pozítří? To by se ti hodilo?" zkoušel znovu.

"Radši mi vysvětli, co mají znamenat ty růže!" změnil jsem téma.

"To je na dlouho. Vysvětlím ti to, jestli přijdeš," zasmál se tiše do telefonu.

"Takuyo!" zvýšil jsem hlas a zamračil se.

"Budu tě teda čekat, dobře? Pozítří, ve čtyři hodiny, v té kavárně, jak jsme tam byli na naše první rande."

"Pozítří s tebou taky nikam nemůžu! A ani nikdy jindy!"

"Budu se na tebe těšit. Zatím se měj," rozloučil se, pořád tak vesele a pozitivně, a típl hovor. Jak si může být sebou tak jistý, sakra?! Však tam taky bude čekat zbytečně, nikam nepůjdu!