Co mě zase jednou rozhněvalo
Původně se to mělo jmenovat Co mě zase jednou nasralo, ale alespoň v tom nadpisu článku nebuďme hrubí.
Dobře, nakonec se trošku mění plány a já vám první představím rubriku, která měla být zprovozněna až někdy později. Teda, když jsem vymyslela námět tohoto článku, tak taková rubrika vůbec být neměla a chtěla jsem to prostě hodit do výkeců, ale zkrátka tu máme novou slibovanou rubriku.
Rozhodla jsem se, že budu pod tyto články dávat z 99% anketu, zda se mnou souhlasíte nebo nějaký takový podobný žvást, tak by bylo dobré, pokud už jste líní komentovat a vyjádřit váš názor nějak víc, alespoň obětujte ty dvě sekundy a klikněte na kladnou či zápornou odpověď podle toho, jak to cítíte. Děkuji.
Dnes začneme trochu méně veselým tématem, o kterém mi ale nedá nenapsat. Po přečtení tohoto článku (komu se to nechce číst - i když je to teda krátký článek - víceméně se tam kritizuje fakt, že si někdo načte 50 článků plných rad ohledně psaní povídek, ale chybí mu praxe, protože sám vlastně nic nenapíše), se kterým nemůžu nesouhlasit, jsem se rozhodla, že si nějaké takové rady najdu, protože mě zajímalo, co se tam vlastně přesně píše (určitou představu jsem pochopitelně měla a z 70% se mi to potvrdilo). Určitě jsem teda kdysi něco takového už četla, ale bylo toho tak málo a bylo to tak dávno, že jsem si zkrátka žádný takový článek pořádně nevybavovala. Po přečtení asi dvou jsem však narazila na tady tohle. A jsou to sice jen maličkosti, ale byly tam zkrátka věci, které mě naštvaly. A ne málo.
(můj výraz při čtení článku aneb "chci ty lidi zabít, ale nemůžu")
Už u prvního odstavce jsem se trochu zamračila, nelíbilo se mi ono překvapivý závěr. Jistě, že překvapivý závěr není nic špatného, ale je opravdu nutné, aby závěr vyloženě překvapil? K tomu ale až později.
S první radou ohledně gramatiky samozřejmě plně souhlasím. Kdykoliv, když čtu povídku, která má děj sebelepší a vyjadřovací prostředky taky tak, pokud je tam častý výskyt gramatických chyb, ničí mi to celý dojem a povídka mi nepřijde ani trochu profesionální. I když teda, upřímně jsem ještě nenarazila na vynikající povídku se spoustou chyb. Ale i taková určitě někde existuje.
S rozsahem taky tak nějak souhlasím. Začít psát román, když je to první dílo onoho člověka, zřejmě není úplně nejrozumnější. Možná tak v případě, že se s tímto románem nechce nikde s nikým dělit a jen si vyzkoušet něco napsat - na dlouhém textu si přece jen člověk procvičí daleko víc. Upřímně mi ale také přijde lepší zkoušet nejdřív kratší povídky. Ale abych se přiznala, zrovna já byla ten případ, který začal rovnou psát dlouhé povídky. Neměla jsem totiž nápady na nic krátkého a když mi bylo těch 10 let, přišly mi povídky na kapitoly jaksi stylovější, těžko říct proč. Avšak ani jedno z těch velkolepých děl jsem nedokončila a asi ani nikdy nedokončím. Líbí se mi však, když si to teď přečtu zpátky, jak velký pokrok je mezi první a poslední napsanou kapitolou. Možná v tom je to dobré. Myslím, že člověka namotivuje, když vidí vlastní zlepšení (jestli si teda neomlátí hlavou o stůl, když si čte ty začátky). Problém je, když to zlepšení nepřijde, ale to je pak věc druhá...
A ještě k té samé části, když tam píšou o neochotě proškrkávání textu. Já si neumím moc dobře představit, že bych dopsala povídku, přečetla si ji a normálně z ní vyškrtávala části. Dobře, když mi tam nějaká věta nesedí, tak ji samozřejmě smažu či nahradím, jednou se mi upřímně i stalo, že jsem smazala půlku odstavce, ale proč se držet - dle mého názoru hloupého kvůli tomu slovíčku vždy - pravidla "méně je vždy více"? Mně osobně se například líbí, když se v povídkách někdo věnuje detailům. Dobře, nemusí člověk popisovat každé zavátí větru a každé projíždějící auto, ale nějaký výraznější detail nemusí být špatné zmínit.
K části se zvládáním řemesla bych neměla žádnou výhradu, kdyby tam opět nemluvili o překvapivém konci. Proč by konec musel být překvapivý? Upřímně mi to přijde jako hloupost. Pokud je povídka akční, tak potřebuje napětí, nemusí však překvapit tím, že nakonec zabijeme hlavního hrdinu, aby to teda překvapilo a všichni byli totálně překvapení. Jasně, že je trochu o ničem, když začnete číst povídku a už od začátku přesně víte, jak to dopadne. Ale pokud se mi líbí, jak je povídka napsaná a co všechno se tam uděje, nemusím na konci prodělat skoro infarkt kvůli šoku z konce, abych dílo označila za dobré.
Nedostatek nápadů je fail, kterým trpím já. Nebo teda, v mobilu mám kolem devadesáti námětů na povídky, ale pokud bych chtěla teď psát na někoho jiného, než jsou Takuya s Yuyou anebo Yusuke se Shoheiem (případně Takeru s Harumou), tak dostanu nápad nejdřív za týden. Což je teda, pokud bych náhodou někdy potřebovala odevzdat povídku do určitého termínu, trochu o hubu. Dost se to projevilo u mé povídky Koťátko, kde jsem teda na poslední chvíli nějaký ten nápad našla, ale i do toho mi pomohl můj Sebbík, který mi nadhodil, ať do toho nacpu kočky.
Neschopnost napsat příběh je název přesně toho odstavce, který mě nasral rozhněval jako v poslední době nic. Těžko říct, kde se tak velký příval vzteku kvůli takové prkotině vzal, ale prostě to přišlo. Tady vám budu citovat přesné znění.
"...nebo příběh úplně schází, což se občas stává právě autorkám, které jsou přesvědčeny, že vnitřní svět jejich hrdinů či hrdinek je daleko důležitější než nějaký ten příběh. Usilovně popisují na mnoha stránkách rozervanost hrdinek postávajících u otevřeného okna, ovívaných nočním větrem a oplácáváných vzdutými záclonami," vypichuje jednu z nejčastějších chyb Vlado Ríša.
Takže, pane Ríšo, kdybyste věděl, kolik věcí jsem Vám v ten okamžik, kdy jsem to přečetla, chtěla rozbít o hlavu, nikdy byste nic takového neprohlásil. CO JE SAKRA ŠPATNÉHO NA VNITŘNÍM SVĚTĚ POSTAV?! Toto mi prosím někdo vysvětlete. Jasně, že co je moc, to je příliš, a věnovat tomuto koukání z okna 90% celé povídky a hlavnímu ději jen zbylých 10% přijde jako blbost i mně (pokud ovšem člověk nepíše povídku s tím, že hlavní myšlenkou jsou ony city a pohled z okna, to bezpochyby může být povídka celá jen o tomhle), ale jeden odstavec, který je třeba těmi deseti procenty povídky nikoho nezabije. A u mě osobně to občas bývá i nejoblíbenější část povídky, pokud se povede dobře napsat. Tak si prosím ten váš vysněný příběh strčte za klobouk, jestli tolik potřebujete, aby tam nebyla jediná klidnější část s nějakými pocity. Lyrika povídku vážně kolikrát pozvedne, pokud ji člověk umí napsat.
Dále v tom odstavci mluví o tom, že někdy autor skončí příliš brzy, když by měl motiv teprve rozvinout. Cituji větu: "Platí, že je třeba vyčerpat z něj vše, co unese.". Není ale pro začínajícího autora trochu složité poznat, kdy má ještě děj rozvíjet a kdy už to má radši utnout podle toho vašeho slavného omílaného pravidla méně je vždy více? Jakože v tomto jim dám za pravdu, nejlepší je vyždímat přesně tolik, kolik je potřeba, ale když tak pozoruju ty jejich výroky, přemýšlím, kdo by se jim dokázal trefit přesně do vkusu.
Málo postav je podle mě taky ok. Na co tam nacpat 15 postav, když člověk doopravdy využije jenom 4? Samozřejmě však jeden číšník v restauraci, který hrdinům jen přinese jídlo, nevadí. Nebo minimálně podle mě ne. Ona radící paní spisovatelka mi však zase trochu cukla okem tím, že podle ní není možné, aby se křehká studentka anglistky dokázala vcítit například do Conana. Když člověk píše FFky, tak je pravda, že vcítit se do některé postavy a dokázat její charakter přesně vystihnout je často dost složité (proto píšu na celebrity, u kterých si ten charakter stejně musím vymyslet, protože dokud s nimi nebudu v přímém kontaktu, jejich pravou povahu stejně nikdy nezjistím, ha xD), ale pokud někdo dělá na originálce, tak jsou ty charaktery jeho/její. Tím pádem se do té postavy vcítí ať chcete nebo ne, protože on/a té postavě dal/a minulost a on/a rozhoduje o tom, jak daná postava reaguje v jaké situaci. A toto musíme přijmout, pokud je to však nějak logicky vysvětleno. Pokud autor udělá v první kapitole z nějakého borce bad boye a v druhé kapitole je to hodný, milý kluk, aniž by bylo nějak vysvětleno, proč se jeho chování najednou tak změnilo (vysvětlení autora "líbí se mi to tak" se samozřejmě nepočítá), je to špatně.
Očividné opisování je další takový můj malý problém. Nemívám však tendenci kopírovat děj jako spíš postavy nebo lépe řečeno charaktery a vzhled postav, jméno si klidně vymyslím sama. xD Což v mém případě není ale skutečná chyba, protože píšu výhradně FFky. Tohle bude problém, jestli se třeba někdy pokusím napsat vlastní knížku, což začalo být tak trochu v plánu. Ale o tom až jindy.
Poslední odstavec o nedostatku sebekritiky podle mě taky není zrovna super. Nemyslím si, že by kdokoliv měl od spisovatelství utéct jen proto, že se nedaří. Když teda bude svá veledíla cpát do všmožných nakladatelství, bude to pěkně otravné, ale pokud si je bude jen tak zveřejňovat na svůj blog, kde nikoho nenutí si to číst, tak si může psát klidně dál. A upřímně zastávám názor, že pokud člověk nemá nějakou poruchu, dokáže se časem naučit psát každý, pokud mu někdo dá pár dobrých základních rad, jak například využívat přímou řeč. Nemusí teda získat Nobelovu cenu za literaturu, ale minimálně ve světě internetu by se mohl dostat na dobrou úroveň.
Pfu, a tímto končím. Samozřejmě netvrdím, že mám ve všem pravdu, třeba se mýlím a umřít na infarkt z překvapivého konce je fakt potřeba, ale podle mého se páni spisovatelé a paní spisovatelka (ani o jednom jsem nikdy v životě neslyšela, jen tak mimochodem) tak trochu sekli.
Původně jsem se nechtěla vyjádřit tak obsáhle a k tolika věcem, takže smekám před těmi, co to dočetli až do úplného konce. Hlasování v anketě by bylo super, komentář s názorem ještě lepší! :)
(můj vzkaz pro tamty tři spisovatele :))
Komentáře
Okomentovat