Nevyřčené - 1. záznamy

Původně jsem myslela, že 1. kapitolovkou na tomto blogu bude nějaká jiná. A původně jsem myslela, že tohle bude jen jednorázovka. Toto byl můj 6.-7. námět vymyšlený na Yuyího a Takkuna. Mělo to celé být teda trochu jinak, ale tento styl se mi momentálně píše pomalu sám a je to taky jednou něco jiného.

Kapitoly budou přibývat asi často, přemýšlím, jestli si je mám nějak nastavit třeba na každý druhý den anebo prostě zveřejňovat, kdy se mi zachce a nijak pravidelně. Už jich mám osm a jejich délka je různá. Někdy můžou mít i 1500 slov, jindy jsem ráda za 300. Sama nevím, jak se dál vyvine děj a jak dlouhá celá povídka nakonec bude. Samozřejmě, že mám vymyšlené, co zhruba psát, ale není to žádná pevná kostra, takže to může být nakonec úplně jinak, než by kdokoliv (včetně mě) čekal. Konce jsou možné tři. Na ukončení však bude záviset ještě mnoho faktorů.

A nedivte se, prosím, že v tomto díle nejsou situace a okolnosti zápletky úplně vysvětleny. Všechno se dozvíte postupně~

A teď už tedy..

Pairing: Uehara Takuya x Matsushita Yuya

Žánr: Shounen ai, smutné, místy trochu depresivní, zároveň však oddechové. Zaobírá se výhradně myšlenkovými pochody a emocemi - takže snad i psychologické? Na tento žánr mi to ale přijde lehce odfláknuté.

---

Sobota 4. července 2015 - 12:26

Ahoj, Taku-chan!

Dnes ráno mi bylo hrozně špatně, včera večer taky tak. Asi z hladu, od včerejšího oběda jsem totiž až doteď nic nejedl. Víš co, měl jsem takový ten pocit, že jestli cokoliv sním, tak to zase vyzvracím, ať mám hlad jakkoliv velký. Teď jsem poobědval a už to bude jen lepší. Doufám. Jen mě teda pořád bolí hlava, ale to není tak strašné. Tohle bude z nevyspání, v noci jsem toho fakt moc nenaspal. Takže já se pokusím odpočinout si a snad se brzo dám zase do kupy.

No, asi tě ale zajímá, co si to sakra píšu, že? Je to dva dny, co ses se mnou rozešel a řekl jsi mi, že už se radši nemám pokoušet tě jakkoliv kontaktovat, že bych to tím celkově jen víc a víc komplikoval. Mám tě rád, tak jsem poslechl. Dám ti pokoj, slibuju. Jen, víš, chybíš mi. I když jsme se třeba každý den neviděli, napsat ti minimálně jednu blbou zprávu denně bylo pro mě tak samozřejmé jako dýchání. Svěřit se ti s jakoukoliv hloupostí, co se mi během dne stala, bylo vždycky naprosto normální. Kdykoliv jsem to mohl povídat komukoliv, stejně jako teď, ale dokud ses to nedozvěděl i ty, pořád jakoby mi něco chybělo a všechno mi to připomínalo, dokud jsem celou historku nevyprávěl i tobě, nebo jsem se zkrátka alespoň jednou větou nezmínil i před tebou. Teď to tak mám taky. Ale co mám dělat, když ty už ode mě nechceš slyšet jediné slovo? Tak jsem si řekl, že to budu zapisovat sem. Stáhl jsem si do mobilu speciálně pro toto aplikaci, která nijak neomezuje počet napsaných znaků (protože jich bude skutečně hodně, řekl bych). Navíc mám mobil téměř kdykoliv po ruce a ke všemu je zaheslovaný, takže se k zápiskům nedostane nikdo, komu to nepovolím. Vlastně si z toho udělám takový deníček. Všechno to budou ale věci, které chci, aby ses dozvěděl, celé tohle je určené jen a jen tobě. V hlavě mi víří strašně moc myšlenek, dopředu se omlouvám, jestli občas to, co napíšu, bude nesmyslné, nebo to tady bude několikrát. Abych se přiznal, asi budu občas i zlý. Lhal bych, kdybych řekl, že na tebe nejsem naštvaný, ale ta lítost z toho, co se stalo, to všechno přebíjí. Hlavním účelem je pro mě tedy zaznamenat vše, co bych ti chtěl povědět, ale už nedostanu příležitost. Jak k záležitostem novým, tak i k těm starým, co jsem nestihl anebo jsem se prostě bál vmést ti to do obličeje. Tady chci být naprosto upřímný. Jak k sobě, tak už konečně hlavně k tobě. Protože popravdě pořád nepřestávám doufat, že mi ještě aspoň napíšeš nebo se jakkoliv jinak ozveš, já ti budu moct tohle všechno dát přečíst a ulehčím si tak. Chtěl jsem ještě něco připsat, ale zapomněl jsem, co to bylo. Však já si později určitě vzpomenu a dopíšu to pak.

Chtěl jsem ale zmínit, že když jsem dnes v noci usnul na nějaké dvě, tři hodinky, zdál se mi sen. Napsal jsi mi tam a omlouval se, že jsi to tak nemyslel, že jsi na mě nechtěl být takový a že to ještě nějak zkusíme společně slepit. Byl jsem šťastný, opravdu. O to horší bylo probuzení.

Jo a už vím, co jsem chtěl! Ze skypu sis mě kompletně smazal, to zabolelo. Nevím, co jsi udělal s mým číslem, jestli sis ho nechal anebo ani to ne, ale já to tvoje nebyl schopný vymazat. Původně jsem se chtěl zbavit všeho, co by mi tě připomínalo, ale už od začátku jsem věděl, že to bohužel nezvládnu. Jak sám vidíš, tohle je dobrý důkaz. Takže tvé telefonní číslo jsem si nechal, jen jsem si ho trochu odstranil z očí. Smazal jsem ho z kategorie oblíbených a pojmenoval ho prostým "zzz", takže se v seznamu propadlo až na úplný konec. Když ho nevidím, nemám tendenci pořád dokola kontrolovat, jestli mi z něj zrovna náhodou něco nepřišlo..

A prozatím asi poslední věc: dnes jsem byl ve městě. Čirou náhodou jsem se podíval do jednoho stánku, a co tam nevidím? Náramek. Ten jeden obyčejný červený náramek, který jsi mi dal zhruba před rokem, zase se prodávají. Mně se moc líbil, jak sám snad víš, takže jsem ho nosil každý den a on se časem zkrátka opotřeboval a roztrhl. Mrzelo mě to, ale bohužel, kromě nešikovného využití izolepy by asi lepší možnost na opravu už nebyla. Tak mi dnes bleskla hlavou myšlenka, když jsem ho viděl, že si koupím nový. Ale pak mi došlo, že to by ztratil veškeré kouzlo a už bych ho nenosil ani z poloviny tak rád. Takže to nakonec neudělám. Asi. Fakt se mi totiž líbí. Já nevím, uvidíme. Ještě se rozmyslím.

A radši už skončím, hustím toho do tebe najednou nějak moc, co? Tak zase později, Taku-chan.

Ahoj.

Sobota 4. července 2015 - 13:30

Ahoj, Taku-chan!

Promiň, nějak mám potřebu psát dál. A to jsem před deseti minutama skončil s tím prvním zápisem, hm. Ale nějak mě to chytlo. A takhle se na mě podepsal jeden jediný den bez možnosti být s tebou v kontaktu. Co budu dělat za týden nebo za rok? Fakt netuším. Chtěl jsem si jít číst One Piece (ne, nevadí mi číst to už potřetí, i když je těch kapitol tolik - pořád mi to přijde stejně vtipné a zábavné) anebo zkusit napsat pár slov k jedné písničce, na kterou jsem před nedávnem narazil. Byla zahrabaná v šuplíku a přišla mi škoda ji nedokončit. Začal jsem s ní kdysi před rokem, no nějak jsem ji odložil. Nepřijde mi dobrá natolik, že bych ji snad chtěl nazpívat a vydat pod svým jménem, ale pro můj osobní pocit bych ji dodělat mohl.

Zároveň s ní jsem taky našel pár svých různých sešitů a zápisníků z dětství. Moc rád bych ti něco z toho ukázal, protože já se mohl potrhat smíchy. Tak s trochou štěstí snad někdy... A stejně tak i s pár kresbama! Taky chci, abys je viděl. Byly to jen takové rychlovky, ale na některé z nich jsem vážně pyšný! A u těch dalších se můžeme taky aspoň zasmát.

Dnes má narozeniny Achi, jen tak mimochodem. Slaví třicítku. Mrzí mě, že na oslavu nemůžu - je u rodiny na Hokkaidu a já se tam kvůli práci nedostanu. Ale o práci bych se teď nerad bavil. Jsem teď spíš smutný, než cokoliv jiného, a nechci si to ještě přihoršovat. Emoce se ve mně za ty poslední dva dny střídají víc než počasí na Apríla, takže až zase přijde to chvilkové naštvání i podrážděnost, určitě povykládám dalších pár věcí.

Hlavu mám pořád úplně plnou a snad mi přijde, že mě napadá víc věcí než před začátkem psaní. Je jich moc, zároveň však nevím, kterou bych měl napsat, takže to vážně už teď nechám až na později. Stejně budu muset za chvíli jít, takže si teď snad konečně zase aspoň kousek té mangy přečtu. Tak zase potom.

Ahoj.

Sobota 4. července 2015 - 23:16

Ahoj, Taku-chan!

Dnes už asi naposledy..

Chtěl jsem napsat, že mi chybíš. Chtěl jsem to napsat minimálně třikrát za sebou. Kluci ze skupiny mě ale dnes vytáhli do zábavního parku a šli jsme na autodrom. Nevěřil bys, jak takové bourání jednoho autíčka do druhého uvolňuje stres, naprosto mě to uklidnilo po psychické stránce, odreagovalo. Moc jsem si to užil, opravdu. Určitě jsem nešel naposledy.

A teď jsem už moc unavený na to, abych smutnil.

Navíc je mi hrozné horko. Ty třicítky mě fakt zabíjí, tebe ne?

Tak tedy dobrou noc a sladké sny <3