Nevyřčené - 10. záznamy

---

Úterý 14. července 2015 - 01:01

Ahoj, Taku-chan.

Jsem hrozně moc unavený z dnešního - ok, opět včerejšího - koncertu. I ten nám ale vyšel, fakt to stálo za to. Škoda, že ty už se podívat nepřijdeš...

Nebo, možná jsi tam byl, jen já si tě nevšiml! Zase ti nechci křivdit, to fakt ne!

Zítra máme ale koncert další. Měl bych fakt jít spát, už se mi zavírají oči. Kluci už dávno spí (jsme teď kvůli turné na hotelu, takže máme jen jeden pokoj...jo, vím, že ty bys to neschvaloval). Stejně ale jít spát nechci, i když budu zase nevyspalý. Sice mi tu po displayi pořád lozí jedna otravná malá muška, ale ani to mě nedonutí mobil odložit a fakt už spát.

Víš, pročítám si naše staré konverzace. Na skypu. Ty sis mě sice odstranil, ale staré zprávy mi zůstaly. Nemáme jich sice až tolik, jenom kolem nějakých patnácti tisíc (i když to je na to, abych to všechno přečetl za jednu noc docela hodně) - přece jen bylo lepší, když jsme se viděli na živo a mluvili spolu z očí do očí. A pak jsou tu ještě nějaké ty SMS - většinu jsem sice mazal, ale ty nejkrásnější jsem si nechával. Mám jich uchovaných přesně 188, takže ty si asi ještě přečtu, než půjdu vážně spát. Třeba pak budu mít hezké sny.

Tohle bylo jen, abys věděl, že na tebe zase myslím. Během včerejšího dne jsem fakt neměl čas nic napsat, promiň.

Dobrou noc. <3

Úterý 14. července 2015 - 23:51

Ahoj, Taku-chan!

Pomalu tomu nemůžu uvěřit! Ty jsi na tom koncertě vážně byl! Doopravdy! Viděl jsem tě tam! Fakt ti teď nejsem úplně ukradený! Byl ses na mě podívat, poslechnout si naši hudbu! :3333333333333333333333333

Upřímně jsem tomu už nevěřil. Nečekal jsem, že by ses teď objevil. Všiml sis, jak jsem v jeden okamžik úplně zapomněl zpívat? To jsem tě na tu jednu sekundu uviděl v davu. Překvapilo mě to snad jako nic v mém životě.

Moc děkuju.

Jsem ti vděčný.

Vážně.

Doopravdy jsem moc šťastný.

Vlastně nechápu, co mě to tak vzalo. Jako bych si snad myslel, že se tím něco změní. Vždyť ty jsi mě nekontaktoval, ty ses jenom přišel podívat. Nic víc, ale taky nic míň. Jakože ono to je upřímně víc, než jsem vůbec čekal, ale pořád míň, než bych chtěl.

Nebo ti šlo o to, abych si všimnul? Měl to být první krok a čekáš teď na mou odpověď? Mám se ti ozvat? No tak. Mám? Rozmyslel sis to? Chceš nám dát ještě šanci, ale nechceš to být ty, kdo na to přímo upozorní jako první?

Nebo to nemělo vůbec žádný takovýhle "skrytý podtext" a prostě jsi chtěl X4 zase jednou slyšet?

Dal jsi mi teď odpověď na tu jednu otázku - jestli tě moje hudba doopravdy zajímá. Zároveň s tím se ale objevilo padesát dalších otázek, na které bych znal odpověď ještě daleko raději. Proč jsi mi to nemohl nějak, jakkoliv vysvětlit? Trochu mi poradit, co mám teď dělat, co to vůbec mělo znamenat? Ach jo. Děláš mi to těžší a těžší, Taku-chan. Proč si to všechno nemůžeme normálně vyříkat, abych konečně pořádně věděl, na čem jsem?

Náš rozchod proběhl za fakt zvláštních okolností a pro mě naprosto nečekaně. Já byl kvůli práci mimo město, takže jsem nemohl být s tebou doma. A tak jsme si zase jednou psali. Nejdřív o normálních věcech - řešili jsme letošní léto. Že je hezky a že bychom mohli zkusit spoustu věcí. Zajít si třeba do letního kina, tam jsme spolu ještě nebyli. Dokonce jsi začal něco o dovolené v zahraničí a tak hezky mě navnadil! Vypadalo to, že s krásným horkým létem se vše zase dává do pořádku - pár dní předtím jsme si přece zase nesedli našimi názory, teď to ale vypadalo, že se vše urovnává a náš rozhovor byl zase tak uvolněný jako dřív. No, spletl jsem se, bohužel. A tak trochu si vyčítám, že jsem napsal o práci. Že jsem napsal, že se bojím, že nám nesedne termín, protože toho v X4 nemáme málo, jak si sám můžeš všimnout, když pořád píšu takhle po nocích. A tím jsem to spustil jako lavinu, vlastně jsem si nejdřív ani neuvědomil, co jsem způsobil. Nestihl jsem si to uvědomit. Byl jsi pohodový (nebo tak alespoň působilo to, co jsi psal) a najednou jsi na mě začal chrlit, že už tě vůbec nemám rád, že ta moje skupina je pro mě důležitější než ty, že už s tebou netrávím ani trochu času, že na tebe kašlu, a že vlastně, když jsem jakože v práci, tak tě s nimi podvádím - s Maxem, Kodaiem i Sejim anebo nejlíp se všemi dohromady. A že ty už to prostě nezvládáš a radši ani pokoušet se zvládat nechceš. Za normálních okolností bych jenom zůstal zírat, jak silný hysterický výlev je to dnes, jenže něco v tvém jednání mě snad poprvé donutilo brát to vážněji než obyčejně. Něco mi zkrátka nesedělo. A já nevěděl, co ti na to sakra napsat. Proto jsem psal to, co se ode mě v těchto situacích obvykle dozvídáš - přeháníš to, vidíš něco, co není, já nic špatného nedělám, neblbni. A taky že jsem nikdy nic takového neudělal! V této situaci ale napsat tohle byla jen ta troška vody do poháru, který nakonec bohužel přetekl. Daleko dřív, než jsem očekával. Ale co jsem měl dělat? Dát ti za pravdu a omlouvat se, i když jsem nic špatného neudělal? Odejít z X4 a seknout se zpěvem? Pak bys byl spokojený? Nebo by ti ani tohle nestačilo?

A tak jsi to napsal. Že mi zítra v deset ráno přineseš všechny moje věci ke mně do domu. Že klíče necháš ležet na stole. Nerozuměl jsem. Dobře, jinak - pochopil jsem, co jsi tím už teď naznačoval, ale odmítal jsem tomu věřit.

Pak jsi napsal, že tě to mrzí. Že jsi nechtěl, aby to takhle dopadlo. Ale že to takhle asi bude lepší.

No a nakonec už mi přišly jen ta čtyři bolestivá slova: Rozcházím se s tebou. A to je poslední zpráva, která mi tam od tebe svítí.

Začal jsem tě naprosto spamovat. Za minutu jsem napsal asi třicet šokovaných zpráv o tom, že tohle nemůžeš myslet vážně, že je to pěkně blbý vtip. Potom zoufalých, že mi tohle přece neuděláš a že tě potřebuju. A potom smířených, ale naprosto zdrcených, že je mi to líto.

Odpovědi jsem se ale už nedočkal ani jediné.

O tomhle jsem ale teď nechtěl vůbec psát. Myslel jsem, že to dnes bude obzvlášť krátké, ale nakonec je to naopak. Stejně jsem to potřeboval vyventilovat. A aspoň jsem trochu zchladil to své nadšení, že jsem tě zase viděl. Teď už necítím radosti ani trochu.

Mimochodem, dnes ti to moc slušelo. Máš nový účes, že?

Dobrou.