Nevyřčené - 4. záznamy
Úterý 7. července 2015 - 14:44
Ahoj, Taku-chan..
Říkal jsem si, že by možná bylo lepší můj noční výlev alespoň jeden den promlčet, ale pak jsem si to rozmyslel. Sice tady jsou zaznamenané data i časy, ale ty jestli se k tomu dostaneš, stejně to budeš číst všechno najednou, tak je vlastně jedno, kdy to budu psát. Tady aspoň vidíš, jak moc často na tebe myslím a fakt to ani ten jeden den nevydržím, prostě ti potřebuju napsat. Nebo se teda alespoň vypsat sem, jako bych ti plánoval poslat nějaký dlouhý, obsáhlý dopis. Jo, mohl bych ti tohle všechno poslat třeba mailem, aby ses k tomu dostal, ale...já nevím, asi nechci. Neplánuju se ti totiž vtírat, vnucovat. Takže pokud se mnou nenavážeš kontakt sám, tohle se k tobě nejspíš nikdy ani nedostane. Nemám vlezlost v povaze, i když bych si to možná občas přál. A naopak, tvoje vlezlost se za vlezlost vlastně ani označit nedá. Protože ty se těm lidem skutečně vecpat umíš, jenže ono to nikomu nevadí. Komu by tvá přítomnost taky vadila, že? Máš ten nejkouzelnější úsměv na světě, na nic si nehraješ, lidem se snažíš pomáhat, a dokonce to i umíš a se všemi to myslíš dobře. Řekl bych, že takovéhohle člověka by si přál znát každý, tím pádem to vlezlost skutečně není. Jen velká přátelskost, ochota, laskavost. Tohle já neumím, nebo teda i trochu jo, ale určitě to není v takové míře jako u tebe. Občas jsem ti to i záviděl, věříš? Ale taky mám spoustu kamarádů, takže nemám důvod nějak se snažit být jako ty. Jen podotýkám, že v některých situacích by se mi to víc než hodilo. A teď by se mi hodilo být skutečně nefalšovaně vlezlý. Neúnavně bych tě bombardoval zprávama, dokud bys nepovolil, anebo si mě nezablokoval na všech dostupných kanálech, skrz které bych tě mohl kontaktovat, a byl by definitivní konec. Takhle se jen užírám, že mám alespoň ten telefon na tebe před očima, že bych ti mohl kdykoliv napsat a znovu se nějakým zoufalým pokusem snažit to mezi námi slepit. Třeba by to vyšlo, říkám si. Hned na to mě ale napadne, že ty si to vážně nepřeješ. Zároveň do mě ryje ta moje hrdost, která pořád opakuje, že mám na víc, že ty už za to nestojíš, že se přece nebudu snižovat k doprošování. Že pokud nenapíšeš první ty, nemůžu nic dělat a musím se tvářit jako při hraní pokeru, aby nikdo nepoznal, že mi na tobě pořád záleží. Moje hrdost je k tomu všemu ještě natolik zabedněná a ješitná, že mi radí, abych ti v případě, že se mě odhodláš kontaktovat, ani neodpověděl. Abych tě ignoroval a tím se ti jakože "pomstil" za to, jak ty ses vykašlal ty na mě. Jsem to ale hloupý, že? Ani nevím, co chci.
Mám teď hlavu úplně plnou myšlenek a netuším, co napsat první. Omlouvám se, jestli to teď bude ještě zmatenější než obvykle. Tak víš co? Raději si teď dám dvě tři hodinky pauzu a v hlavě si to utřídím, aby to dávalo aspoň trochu smysl.
Zatím.
Úterý 7. července 2015 - 18:21
Tak jsem zase zpátky, Taku-chan.
Už vím, čím začít. Přiznám se ti. Hrozně moc tě nesnáším a zrovna tolik tě miluju. Jo, nesnáším tě. Měl jsem to být já, kdo to celé ukončí, ne naopak. Celý poslední rok jsi mi hrozně lezl na nervy, ani si neumíš představit, jak moc. Překvápko, co? Myslím, že sis toho mockrát ani všimnout nemohl, skrýval jsem to docela obstojně. Jasně, byly tam i ty světlé chvíle, kdy jsem se s tebou doopravdy bavil, a nebylo jich úplně nejmíň, zároveň jsem však prožíval až nečekaně moc těch, kdy jsem byl podrážděný, jen co jsem uslyšel tvůj hlas. A přitom ho máš tak krásný. Ironie, že? Nevadil mi tolik moc on samotný jako to, co jsi říkal. Pořád jsi mi něco vyčítal, pořád jsi s něčím nebyl spokojený. Vždycky jsi otevřel pusu a já už se děsil, co to bude tentokrát. Jo, mnohokrát jsem si oddechl, když jsi nadhodil nějaké normální téma, jindy jsem však k tobě zády obracel oči v sloup a v duchu si stěžoval, jestli bys už nemohl konečně ztichnout. Fakt mě nebavilo to pořád dokola poslouchat.
Jo, tyhle tvé vlastnosti na první pohled nebylo možné vidět. Ani na ten druhý a ani na ten třetí. To až když někdo pronikne k tobě tak blízko jako já, má s nimi tu čest. Chorobná žárlivost a s ní spojené dělání z komára velblouda. Nesměl jsem být s žádnou herečkou či zpěvačkou, se kterou jsem třeba točil v klipu k některé mé zamilované písničce, ani v jedné místnosti, aby sis hned nemyslel, že to spolu táhneme, a samozřejmě jsi mi to nikdy nezapomněl doma pořádně vytmavit. Nedejbože, abych ji pak snad pozdravil na ulici, když se náhodou potkáme! Vadilo ti, když jsem někam chodil s kamarády, hlavně teda s Yusukem, hned jsem tě se všema podváděl a bylo ti úplně jedno, co ti říkám anebo už je ten fakt, že moji kamarádi jsou povětšinou zadaní taky. A obvykle heterosexuálové, a upřímně, mám za to, že holka nejsem. Oprav mě, prosím, jestli se zase pletu, ale tohle bych mohl s trochou štěstí vědět i já.
Už jenom pro tohle jsem to chtěl mezi námi už doopravdy dlouho ukončit. Já věděl, že tohle přijde, že ten konec není daleko. Ale když jsi to najednou nadhodil ty, navíc naprosto nečekaně (vždyť ještě ten den jsme řešili naše plány na léto), otřáslo to se mnou víc, než bych kdy býval čekal. A v ten okamžik mi taky došlo, že bych nebyl schopný to udělat já, protože i přesto, jak moc jsi mě iritoval, jsem celou dobu doufal, že to přejde, a já budu brzy zase šťastný s tím samým Takuyou jako na začátku našeho vztahu. Já o tebe ve skutečnosti nikdy přijít nechtěl, i když jsem si to ani sám určitou dobu neuvědomoval. A teď je pozdě. Nenandal jsem ti to. To ty jsi naprosto odzbrojil mě a já nemůžu udělat nic jiného, než psát tyhle voloviny a přitom se s faktem, že už se s tebou nikdy nebudu tak bezstarostně smát, pokoušet vyrovnat.
Ale víš, koho lituju? Doriho. Až teď jsem si uvědomil, jak jsi ho mnou sprostě nahradil, ty sis to ale asi ani neuvědomoval. A on ti nic neřekl, protože jsi se mnou byl - aspoň z toho začátku - fakt šťastný (minimálně jsi tak působil). Zachoval se jako pravý nejlepší kamarád a mlčením přešel fakt, že jsi na něj začal naprosto kašlat a snad všechen čas kromě práce jsi věnoval mě. Nebo já nevím, možná ti k tomu něco řekl, ale ty nejsi tak zlý, že bys ho poslal do háje a jeho odstrčení nebral vůbec v potaz. Každopádně, moc dobře si pamatuju, než jsme spolu začali chodit, tak to bylo pořád, jak nemůžeš, že jdeš někam s Dorim. Pak to mezi námi začalo jiskřit a na něj na chudáka najednou nezbyl čas. Tak by mě zajímalo, co děláš teď. Zase ho ctíš svou přítomností? On na tebe fakt těch pár let tak trpělivě čekal a ani trochu na tebe nezanevřel? Jestli je to pravda, tak... Nevím, jak bych to řekl... Asi ho vážně obdivuju. Takový kamarád se jen tak nevidí.
Myslím, že dnes už jsem řekl dost.
Takže raději ahoj.
Komentáře
Okomentovat