Pod moji postel se strašidla nevlezou, ale cesta na záchod bývá krušná

Slavnostně prohlašuji, že na Advík je sbaleno (snad jsem nic nezapomněla TwT), tím pádem se konečně můžu pustit do psaní tohoto článku!

Téma týdne mi hezky sednulo, hned po přečtení mě napadla věta, že pod mou postel se žádná strašidla nevlezou. Proč? Protože pod ni strčím maximálně prst (a já mám pěkně hubené prsty!), stojí totiž jen na takových malých nožkách a pod ní je skutečně tak ten 1-2 cm prostoru na výšku. A to vážně pochybuju, že by se tam nějaké strašidlo zvládlo nacpat. Tím pádem jsem přesvědčená, že v okolí mé postele mi žádné nebezpečí nehrozí. Vím, že nejsem jediná, kdo se uprostřed noci, po tmě, žene ke své posteli rychlostí zvuku, skočí do ní a hned se chumlá do peřin, aby na něj nic nemohlo. Zajímalo by mě, proč mi (a asi i spoustě dalších lidí) dodává jenom obyčejná přikrývka ten pocit, že na mě nic nemůže. Už kolikrát jsem nad tím přemýšlela. Je to divný, nerozumím tomu.

Bojím se tmy?

Nemyslím si to. Ze tmy jako takové strach nemám, vlastně ji mám daleko raději než světlo. Přece jenom ve tmě vidím, i když ne tak moc dobře. I když, upřímně, radši nic nevidět, když zrovna přemýšlím nad tím, jaká potvora mě chce dnes v noci sníst. .-. Ale to už odbočuji. Spíš si myslím, že v noci jde víc než o tmu o to, že všichni spí. Všichni v okolí spí, nikdo nikde není, všude je ticho, tím pádem ti asi těžko přijde někdo jen tak na pomoc. Přes den je to jiné - i když člověk bydlí sám, pořád jsou lidé aspoň třeba na ulici, venku. Jenže když je noc a ty bůhvíčemu utečeš ven, ani tam ti tam nikdo nepomůže...

Mám zvyk (ten se mě drží hlavně teď o prázdninách), že jdu obyvkle spát nejpozději ze všech v domě. V posteli jsem třeba nejdřív, ale ještě jsem na tabletu, takže tak.. No a obvykle jdu potom, když vypnu tablet, ještě na záchod. A to v tom ztichlém domě ven z pokoje přes celou chodbu (ok, není tak dlouhá, jsou to tak čtyři metry) až do koupelny bývá občas vcelku hrdinský čin! Proč vlastně? Kdo na mě číhá?

---

Ženy

Hm, jo, mým největším strachem jsou ženy. Sebbík tehdy před rokem, když jsem prohlásila, že se bojím žen, řekl, že to přece není možné, že je to blbost a že kecám. Pak, ještě ten den, jsme si pustili Atashinchi no Danshi a hned v prvním díle přišlo: "Tenhle přiteplený model je Masaru. Má panickou hrůzu z ženských." Tak a tady to máte! Ok, je to jenom nějaká komediální dorama, ale to nevadí! :D

Každopádně, největší strach mám z malých rádoby roztomilých holčiček, ty jsou fakt nejvíc creepy. Hlavně od té doby, co jsem viděla Fallen Angel a takové dvě tam nabízely chudákovi Takuyovi nějaké divné barevné fazolky, po kterých by umřel! Ale to už zase odbočuju, sakra!

Když jdu ale na ten záchod, nevím proč, největší strach mám z toho, že tam uvidím Samaru. Ok, ne Samaru, ale nějakou takovou borku, co vypadá přesně jako ona. Já nemám strach z toho, že mi zavolá a poví, že za sedm dní zdechnu (Kruh je strašná nuda, jsem zjistila), ale zkrátka...tak nějak... Prostě z toho, jak psycho vypadá. Teda, pro mě je to psycho. Mluvím o tady tomto výjevu, který máte výše na gifu.

A celkově se teda ženských hrozně bojím třeba v horrorech. Když je tam chlap, je to ok, to nemám strach ani trochu (většinou..), ale jak je tam nějaká ženská, jsem v háji.

Navíc, maminka teď pořídila v Itálii závěsy s ženskýma a dala nám je do pokoje! Odmítá je oddělat! Bojím se tu ještě víc...

K Masaruovi se přiblížila ženská... Je hrozně cute, btw :3

Otevřené dveře a otevírání zavřených dveří

Nesnáším, když jdu na ten záchod a musím otvírat dveře od pokoje. Co když za těmi dveřmi bude zrovna to-něco-co-vypadá-jako-Samara?!Těžko říct proč, ale otevírat dveře od koupelny už mi nevadí. Pak ale ty dveře zase otvírat, když z koupelny odcházím, z toho už strach mám! Hned vedle těch dveří je totiž schodiště - je tam sice branka, ale ta není vysoká ani ke krku, takže za ní může jakákoliv potvora být a čumět přímo na mě! A hlavně - přímo naproti bývají obvykle otevřené dveře do kuchyně, které jsou vedle mého pokoje... A víte, proč nesnáším otevřené dveře? Protože otevřenýma dveřma může do místnosti kdykoliv cokoliv přijít, aniž by to člověk zaregistroval! Ale když jsou ty dveře zavřené nebo alespoň přivřené, tak se logicky nejdřív musí otevřít a tím na sebe nezvaný návštěvník upozorní! A o otevírání zavřených dveří už jsem psala - když ty dveře otevřu, může hned za nimi cokoliv být.

Zrcadla

Děsný gif! Je tam holčička, je tam zrcadlo a v pozadí jsou i dveře! No tak, sakra, tohle mi nedělejte! qwq

Víte, já dokud tu potvoru nevidím, tak jakoby žádná nebyla. Jenže víte, jak psycho by byl okamžik, když bych šla v té koupelně k umyvadlu, podívala se do zrcadla nad ním a tam viděla někoho/něco za sebou? To by mě asi jeblo. .-.

Navíc si vždycky vzpomenu na nějaké to přivolávání krvavé Mary či co je zač, to se prý dělá před zrcadlem, a v ten okamžik bych tam radši nebyla.

No, a to je všem k mým nočním strachům.

Jen ještě pro vsuvku - před dvěma lety jsem si chovala nad postelí svého prvního pavouka (postupně jich bylo čím dál tím víc, no nakonec mi vždycky někam zdrhli, nebo je mamka vyhodila... No ale o mých pavoucích až jindy, to je na dlouho). Byl malý, neškodný, ale já se tehdy pavouků bála a tímto jsem se chtěla strachu zbavit. Asi dva měsíce jsem se v noci budila s hrůzou, že tam ten pavouk už není a leze po mě, vždycky jsem to kontrolovala s baterkou. Vždycky tam byl. To jen tak krátce k mému strachu nad postelí.

Mí zachránci

Kromě postele a peřiny mám ještě svůj polštářek s Yuyíkem (jehož fotku vám sem jednou taky hodím, ale teď ji nemám) a tady mé drahé Uchiha brothers, které vidíte na fotce. Obyvklý scénář, když přiletím ze záchodu a skočím do postele - lehnu na bok čelem ke zdi, zachumlám se do peřiny, zabořím ksicht do polštáře s Yuyíkem a obejmu své Uchiha brothers. Proč ne, aspoň se pak nebojím. :D A občas, když mám fakt velký strach, je beru s sebou i do té koupelny :DDDD

Strach z dětství - bazilišek

Harry Potter byla jedna velká kapitola celého mého dětství a jak si můžete všimnout i v jiných článcích tady na blogu, pořád to jakási kapitola je. Teď ale k tomu, jaký psychický blok ve mně zanechal Harry Potter a Tajemná komnata.

Když mi byly možná ty čtyři roky, viděla jsem 2. díl HP. Samozřejmě jsem ho milovala jako ten první a byla jsem totálně nadšená. No jo. Ale byl tam bazilišek. Obrovský had, kterému když se podíváte do očí, umřete. No a od té doby, asi do svých 11-12 let (takže nějakých těch 7 let) jsem žila ve strachu, že ten bazilišek je u nás v pokoji pod psacím stolem a já když se tam v noci podívám, umřu. Takže od té doby jsem spala zásadně čelem ke zdi, nemohla jsem se v noci přetočit, nic. Pak jsem to teda jaksi překonala a už mi nevadí ležet večer i jinak, ale stále se mi nejlíp usíná čelem ke zdi, no.

A to je snad všechno, co jsem do tohoto článku chtěla dát.

Psala jsem ho ale nějak delší dobu, než jsem původně plánovala. Už je půl dvanácté. Bratr je u babičky. Maminka s tatínkem už určitě spí. TAKŽE JÁ JSEM ZASE POSLEDNÍ VZHŮRU! A CHCE SE MI NA ZÁCHOD. Tohle bude ještě zlé. Proč já? TwT

Chci sem ještě na konec dát nějaké gify ze Sadako 3D, nějakého toho Yusukeho pro zlepšení atmosféry. :3

Miluju ten jeho smích v tom filmu. :3

Teď na mě ale vybaflo tohle TwT Jediná fakt děsivá scéna v tom filmu TwT Yusukéééé qwq

Spravme si náladu :3

A ještě jen tak ze Sadako na konec.. :3