Nevyřčené - 17. záznamy
Pondělí 27. července 2015 - 23:40
Ahoj, Taku-chan!
Je to hrozně zvláštní pocit, když se podívám na tvůj blog a vidím tě rozesmátého na všech těch fotkách ze zákulisí Song writers s Koukim, Dorim a dalšíma. Teda, fotku se mnou sis takto na blog nikdy nedal, co si pamatuju. Nechtěli jsme, aby kdokoliv pojal podezření, že je mezi námi něco víc, takže jsi hodil maximálně pár fotek z doby Kuromyu a In the Heighst na instagram a tím to končilo. Ale to je teď jedno. Spíš jde o to, že Song writers byl první muzikál, kdy jsem nebyl mezi tvými kamarády v zákulisí před a po představení i já. Tam na místě mě to ani nenapadlo, tam jsem byl přece jenom rád, že jsem to tak nějak stihl, ale když jsem teď viděl ty fotky, tak jsem se nad tím musel pozastavit. Ty máš spoustu kamarádů, očividně se s nimi bavíš a zřejmě jsi šťastný. Vidím tolik fotek, kde se beze mě směješ, až je mi z toho zcela upřímně zle. Já mám taky spoustu kamarádů, taky jsou teď chvíle, kdy se s nimi doopravdy bavím, ale k tomu všemu jsem pořád tak moc upnutý na tebe, že mě prakticky nic jiného než ty nezajímá!
Já myslel, že už se z toho dostávám. Přece jen už je to víc než dvacet dní! Skoro měsíc! Na jednu stranu je to moc krátká doba na to, abych za sebou nechal šest let svého života, na stranu druhou to tobě ale žádný velký problém nedělalo, ne? Podle toho, co vidím, nemáš teď žádné starosti. To jenom já se tady tímto pořád zaobírám. Proč to dělám? Já už vlastně nechci. Nějak mi došlo, že teď už nemá smysl čekat na tvé smilování a na to, kdy mi zavoláš nebo se najednou objevíš přede dveřmi mého domu. Nechci říct, že si to takhle přeju, jen jsem se a tím zkrátka smířil. Je krajně nepravděpodobné, že by ses teď, skoro po měsíci objevil s "Yu-chan, vždyť to byl jenom vtip! Jak sis mohl vůbec jen pomyslet, že bych se s tebou jen tak rozešel? Vždyť jsem ti vždycky říkal, že tě nikdy neopustím!". Umím si to dost dobře představit, ale u představy bohužel asi zůstaneme. Kdybys mě fakt kontaktoval, bylo by to jinak. Přišel bys s tím, že jsi udělal chybu a že mě chceš zpátky, že mě pořád miluješ a že ti chybím. A já bych se ti okamžitě hodil kolem krku. Jako odkopnutý pejsek, který nečekal na nic jiného než na návrat svého páníčka. Heh, když se nad tím tak zamyslím, jsem to celkem ale ubožák. A ještě schizofrenní, bacha na to! Protože si taky říkám, že já už s tebou být vlastně ani nechci. A to by se mi potvrdilo hned po tom rádoby happyendu, který by vlastně žádný end nebyl. Jen by znovu začalo to, co se mezi námi dělo předtím. Samé výčitky, hádky. Začarovaný kolotoč. Nemůže to skončit jinak než takto. Zkrátka se už nemůžeme vídat. Já vím, že to jinak nejde. Vím to, jsem o tom skálopevně přesvědčený, přesto však zvláštně zabolelo pomyslet si to (a napsat to sem) přímo. Jako bych ve skutečnosti nechtěl, aby to tak bylo. Sakra! Vždyť já už se kvůli tobě ani v sobě nevyznám! Na jednu stranu si nutím názor, že je mi bez tebe líp. S nikým se nehádám, nikdo nemá věčné připomínky. Pak se mi ale vybaví 5363828265538129373 vzpomínek na všechny možné chvíle, kdy jsme spolu byli šťastní, a mám zase chuť obvolat všechny své kamarády, říct jim, že už se s nimi v životě nechci vidět, zrušit X4 a jakoukoliv svou kariéru a nakonec zavolat tobě, omluvit se ti za úplně všechno včetně toho, s čím ani nemám nic společného, na kolenou tě prosit, abys mi dal ještě šanci a nakonec se tebou klidně nechat přivázat k té posteli, abych s tebou mohl strávit zbytek života. Jenže toto je taková ta nereálná chuť. Nikdy se nestalo, že bych už i rozjížděl kontakty v telefonu s tím, že to chci vážně udělat. Uvědomuju si, že by mi vzápětí hned došlo, že tohle by byla ta největší chyba v mém životě. Já kolem sebe prostě potřebuju lidi. Víc lidí, ne jen jednoho člověka, i přesto, že zrovna po jeho společnosti toužím nejvíc. Jenže mít kopu kamarádů a i tebe se zkrátka vylučuje, nejde to dohromady. A já si tím pádem už asi vybral, vidíš?
Myslím, že jsem na tom nakonec přece jen o něco líp. Už na tebe nemyslím až tolik často jako těch pár dnů po rozchodu, abych se přiznal. Sejde z očí, sejde z mysli. Sice tě mám pořád na tapetě a stále obdivuju tvůj krásný úsměv... Sice pořád ještě občas zapomenu, že už je mezi námi konec a chci ti napsat o nějaké novince, o sekundu později mi to však docvakne, a tak nemusím být zklamaný až při pohledu na "Tento uživatel nesdílí kontaktní informace s vámi.", jak tomu bylo ze začátku. Pořád tam na mě svítí to "Poslat žádost", já však odolávám. Zajímalo by mě, jak by ses tvářil, kdyby ti tam najednou naskočilo, že si tě chci znovu přidat. Asi bys odmítl. Na 90% bys to odmítl. Na těch 10% bys to ale možná přijal. Třeba by tě zajímalo, co ti chci. Ty mě třeba pořád chceš zpátky, jen, jak už jsem tu kdysi zmiňoval, nechceš být ten, kdo to řekne první a přizná chybu. PROČ TI SAKRA NEVIDÍM DO HLAVY A NEVÍM, JAK TO CELÉ MEZI NÁMI VLASTNĚ JE?! Zasloužil bych si aspoň odpovědi na moje otázky, ne?
Je to děsné. Přijde mi, že se pořád opakuju a že se ze mě kvůli tobě doopravdy stává schizofrenik. Protože já tě vážně na jednu stranu zpátky hrozně moc chci, na druhou mám za to, že takhle je to lepší. A v dnešním zápisu pořád používat slovní spojení "na jednu stranu - na druhou stranu". Docela mě to štve.
Ve mně se asi pořád drží nějaká taková ta malinkatá naděje, jakože by to tentokrát třeba vyšlo. Že bychom se dali znovu dohromady a že už by nám spolu bylo jen hezky. Že bychom si vše vyříkali a už se nehádali. Proto jsem na tebe asi ještě pořád raději úplně nezapomněl. Protože vím, jak to s tebou může být hezké. A proč by to nemohlo vyjít? Nemyslím si, že vyjde. Ale i tak, ta šance tu prostě pořád je.
Půjdu spát. Víš, Taku-chan, zase se mi o tobě začalo zdát. Bylo tu teď takové období, kdy jsem o tobě fakt neměl ani jediný sen, ale je to zase zpátky.
Dobrou noc.
Komentáře
Okomentovat