Nevyřčené - 18. záznamy

No, ještě to Yuyímu trochu zkomplikujeme, ne? Nemůže se z toho přece dostat tak jednoduše!

---

Úterý 28. července 2015 - 21:00

Ahoj, Taku-chan...

Při včerejším zápisu jsem měl nějak moc kuráže. Dneska jsem ale jako naschvál zase o všechnu přišel. Že bych fakt dělal něco špatně a teď na mě za trest zase útočila karma? Nebo někoho zkrátka hodně baví mě do toho shazovat zpátky, když už se z toho dostávám?

Víš, uklízel jsem. Už i já jsem dospěl k názoru, že je to u mě v ložnici vážně potřeba (a to je co říct - ty bys v takovém pokoji nestrpěl ani minutu). No a musím říct, že mě uklízení fakt nebaví a opravdu si tu budu dělat pořádek jen tehdy, když to bude doopravdy nutné. Fakt nechápu, jak jsi mohl celé ty tři roky (respektive pět let - já byl u tebe přece jen nasáčkovaný pořád už od začátku), co jsme spolu bydleli, dobrovolně uklízet za nás za oba. A skoro sis nestěžoval. Nebo jsi mi teda minimálně nikdy neřekl, že si tady sedneš a mám to jít udělat za tebe. Takže jsem si zvykl na hodně pohodlný život a vlastně jsem dobrý už jen v umývání nádobí, když to byla u nás moje parketa. Ty jsi vlastně jinak dělal všechno. Je fakt nezvyk muset se o všechno starat sám. Taky jsi mě nemusel tolik rozmazlovat!

Jen tak mimochodem, kdyby tě snad zajímalo, jak vlastně přežívám - tedy co jím, když sotva zvládnu ten čaj... Jo, přesně tak - objednávám si pizzu, vymetám fast foody a restaurace. A občas zajdu na oběd k mamince. Tvému jídlu se to nevyrovná, ale umřít hlady přece jen netoužím. A sám se učit vařit doopravdy nechci, nechat si dělat novou kuchyň po nějakém výbuchu mi opravdu nezní moc lákavě. I když, teď vlastně přemýšlím, na co tu kuchyň vůbec mám, když nevařím...

Ale to jsem úplně, ale úplně odbočil od tématu, o kterém ti tolik potřebuju napsat! Proč se mi tohle vždycky stane? QwQ

Každopádně, jak jsem uklízel, bral jsem to tentokrát fakt vcelku důkladně, když už jsem se do toho fakt pustil. Takže i pod postelí. A tam jsem narazil na tašku plnou různých blbinek, kterou jsi mi po našem rozchodu taky přinesl od sebe. Zvládl jsi to vážně do posledního detailu, žádná moje věc mi nechybí (nebo alespoň žádná, kterou bych postrádal), spíš mi asi i něco přebývá. Ale to je teď jedno. Trochu jsem tu taštičku prohrabal, abych zjistil, co v ní vlastně všechno je, protože po našem rozchodu jsem fakt neměl nervy na to si všechny ty věci nějak rozumně uskládat, takže například tohle jsem jen jednoduše švihnul pod postel. No a teď jsem tam našel jeden papírek. Byl to vzkaz od tebe, který jsem si schovával. Napsal jsi mi ho zhruba před půl rokem, tehdy po naší první větší hádce, která byla takovým startovním bodem pro všechny další události... Ale tehdy to ještě vypadalo, že to bylo jen chvilkové zakolísání a všechno zase přejde.

Pohádali jsme se. Vcelku dost. Natolik, abych se na tebe tehdy naštval a protestně s tebou nemluvil. Zvažoval jsem dokonce i možnost jít si tehdy lehnout do obýváku na gauč, abych se ti přiznal, ale nakonec jsem to neudělal (už jenom kvůli vlastnímu pohodlí). Ty jsi byl ale uražený taky, takže jsme oba po celý zbytek večera mlčeli a vlastně se jeden na druhého ani nepodívali. No a pak jsem se ráno vzbudil. Ty už jsi byl pryč. Přemýšlel jsem, co si dám k snídani, protože jsem počítal s tím, že si ji budu muset udělat dnes sám, ale když jsem sešel dolů do kuchyně, na stole na mě čekala ještě horká káva a tvarohové buchty. Ty už jsi odešel do práce, ale zbyl tam po tobě ještě papírek. Ten mě upřímně zajímal víc než to jídlo (u mě hodně nezvyklé, že?), takže jsem si ho hned přečetl.

"Dobré ráno, Yu-chan.

Už jsem šel do práce, ale nechtěl jsem, abys byl o hladu. Snad nebudeš mít tu kávu studenou, než se bez mojí pomoci vyhrabeš z postele. Víš, chtěl bych tě požádat, abychom ten včerejšek smazali. Nechci, abychom tady kolem sebe chodili jako duchové a jeden druhého si nevšímali, ten jeden večer mi bohatě stačil. Mrzí mě to, vážně. Sice si za tím, co jsem včera řekl, pořád tak trochu stojím, ale omlouvám se za to, jak jsem to podal a že jsem na tebe křičel. Probereme to někdy jindy v klidu, dobře? A včerejšek jakoby se nikdy nestal. Pokud teda souhlasíš.

Miluju tě, moc pro mě znamenáš. A dobrou chuť.

Tvůj Taku-chan ♥"

Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Jak tehdy, tak teď. Tenkrát jsem byl rád, že už spolu zase budeme mluvit (mě to trucování taky hodně deprimovalo, co nám budu nalhávat) a že to nemusím být já, kdo to bude nějak lepit. A teď...já nevím. V první okamžik jsem se ale prostě usmál. Asi se mi vybavil ten hezký pocit, jak jsem si to četl tehdy. Pak mě ale zase přepadl smutek. Tehdy jsi to mezi námi urovnat chtěl. Teď už o to ale zřejmě nestojíš. A to, že už spolu nemluvíme, dokonce natrvalo, ti už podle všeho taky nevadí. Jak se za těch pár měsíců mohlo změnit tolik věcí?

Raději si půjdu číst mangu, ať se aspoň trochu odreaguju.

Ahoj.