Nevyřčené - 20. záznamy
Pátek 31. července 2015 - 17:33
Ahoj, Taku-chan~ :)
Chtěl bych jenom tak narychlo napsat pár řádků, sedíme teď totiž s klukama na zastávce a čekáme, než přijede Daiki. Kluci řeší něco ohledně našeho nového videa a já si všimnul, že mám odsud hezký výhled na to zábradlí u silnice, na kterém jsme asi před rokem vysedávali, pili coca colu z plechovky a čekali na Shuuheie, který si šel něco koupit do té večerky tady hned naproti. Nevím, proč se mi zrovna tato vzpomínka tolik vryla do paměti, ale prostě mi přijde, jakoby to bylo včera. A on je to skoro rok, z doby, kdy jsme loni hráli Kuromyu. A vždyť se tehdy vlastně nic extra nestalo. Jenom jsme seděli, čekali, pili a povídali si. Teda, tehdy jsem se dozvěděl, že tady nějaká večerka je, ale to mi nepřijde jako až tak silný zážitek, abych si na to kvůli tomu jen tak vzpomněl. Možná je to tím, že mám zase chuť na coca colu. Ne, dělám si srandu. Asi jde o to, že to bylo skoro naposledy, co jsme byli spolu někde venku. Pak už si pamatuju jen naše poslední rande letos v březnu, kdy jsme si šli na zmrzlinu, prošli se po parku a poseděli na lavičce. Tehdy to bylo docela hezké. Když jsme nebyli doma, dokázali jsme se spolu bavit jako dřív. Jakoby to rande ani jeden z nás nechtěl kazit, tak jsme si povídali o všem možném, jen ne o těch citlivých záležitostech. Pamatuju si všechny ty věci, z kterých jsme se tehdy prohýbali smíchy. Vím taky, že ty jsi měl melounovou zmrzlinu, já pomerančovou. Vím, kudy přesně jsme se byli projít a na jaké lavičce jsme seděli. A taky si pamatuju, že na březen tehdy bylo dost teplo, celý den aktivně svítilo slunce. Vzpomínám na to celkem nerad, vzhledem k tomu, že tohle už se asi nebude opakovat.
Ale jak jsem říkal, tohle bylo jen tak narychlo, že jsem si prostě vzpomněl. Radši to skončím, kluci se už ptají, co na tom mobilu pořád klikám a vyptávají se, jestli jsem si našel nějakou holku nebo co, heh.
Takže ahoj.
Pátek 31. července 2015 - 22:17
Ahoj, Taku-chan! ^^
Po dlouhé době jsem se dostal do postele ještě před jedenáctou, úspěch! Přijde mi ale, že čím dřív jdu spát, tím víc na tebe i myslím.
I když, přijde mi, že dnes to má trochu jiné opodstatnění. Po cestě domů jsem v metru narazil na Doriho. Teda, viděl jsem ho na druhé straně vagonu, takže jsem s ním nepromluvil ani slovo a jsem vlastně rád, že jsem se nepokusil ani o ten pozdrav. Protože to, jak hrozně zle a vražedně se na mě podíval, když si mě všimnul, to se fakt jen tak nevidí, a já se divím, že jsem okamžitě nepadl mrtvý k zemi. Asi...jsi mu řekl, co se mezi námi stalo, že? Jakpak by ne... Ty bys o tomhle asi nezvládl mlčet. Teď by mě jen zajímalo, jestli jde Dori proti mě jakožto tvůj nejlepší kamarád, anebo jsi mu nakecal spoustu věcí navíc. Nad tím ale spekulovat radši ani nechci, kdoví, k jakému bych se nakonec dobral výsledku.
Docela rád bych si teď zavzpomínal spíš na to, jak krásnou a růžovou společnou budoucnost jsme si to plánovali. Vymýšleli jsme si, že nezůstaneme navždy bydlet u tebe v domě, ale že si časem pořídíme nový dům a zařídíme si ho podle nás obou. Teda, dům - spíš nějakou tu velkou vilu. Prosadil sis, aby byla růžová. Já požadoval evropský styl. Chtěl jsi zahradu plnou sakur a spoustou kytek, travnatý plácek, kde si sem tam uděláme piknik. A já toužil po bazénu a soukromé posilovně. Vždycky jsi povídal, že by bylo super postavit na zahradě nějaký malý palác výhradně pro Cookie, která by sice byla většinu času s námi v domě, ale tak nevadí. A když už jsme byli u těch domácích zvířat, připomněl jsem, že bych strašně rád měl koťátko, a ty jsi říkal, že mi koupíš těch koťat třeba dvacet, aby bylo všechno perfektní a my byli spolu nanejvýš šťastní. A tohle byla ještě ta reálnější část z našich představ - peněz máme dost, takže časem by technicky vzato nebyl problém to zařídit.
No a pak tu byla ta druhá část, jak jsme fantazírovali i o tom, co by momentálně už jen z hlediska japonských zákonů možné nebylo. A to, že jednou vyjdeme s naším vztahem konečně ven a budeme mít svatbu. Nemohl jsem, když jsi mi jednou začal vybírat svatební šaty. Jako vážně, Taku-chan, to, že jsem v sexu dole, ze mě fakt ženskou nedělá a šaty bych neměl ani za nic! Vypadaly by na mě děsně. >.> Ne, nechci slyšet nic o tom, že bych v nich byl roztomilý! Vždyť to není pravda!
A pak jsme si stejně nereálně povídali o tom, že bychom si adoptovali nějaké dítě. Že by bylo skvělé, být vážně celkově rodina, se vším všudy. Tohle bylo dvojnásob nereálné, ale bylo hezké o tom takhle mluvit.
A ještě jsme se bavili, jak spolu budeme žít jako staří dědci a hádali jsme se o to, kdo bude škaredější a vrásčitější. Samozřejmě, že já.
Sice se nám ani jedna z těchto věcí už nemá nejmenší šanci splnit, ale stejně to bývalo fajn, vždycky jsme se u tohoto hodně nasmáli. A nevadí mi, že to působilo jako u malých dětí. Však proč ne? Například moje dětské sny už se splnily do jednoho.
Už ale teda půjdu spát, dobře? Když mám jednou příležitost, mohl bych se pořádně vyspat.
Tak dobrou noc~
Komentáře
Okomentovat