Improvizace

Jak můžete sledovat pod záhlavím, můj život se pomalu ale jistě hroutí... A povídkovská depka tomu jen přispívá! Tak jako tak je ale slíbená povídka tady, i když se ta rychlost asi podepsala na kvalitě, což mě mrzí, z tohoto nápadu jsem chtěla vyždímat hodně... No co už.

Dovolím si přidat video jedné úžasné borky, určitě doporučuju prozkoumat důkladně její youtube kanál :3

Všechno nejlepší k narozkám, Yusuke-kun! ♥

...měla bych zase kouknout na nějakou doramu s ním :3

Pairing: Yamamoto Yusuke/Miura Shohei

---

Vůbec by nebylo na škodu, kdyby dnešní ráno vypadalo jako v pohádce. Krásný lednový den, sněhové pokrývky by se leskly díky slunečním paprskům a všude by vládl klid a mír. Jenže nic takového se nekonalo, už jenom proto, že náš děj se odehrává uprostřed hlavního města Japonska, Tokya. A tam na takovouhle mírumilovnou přírodu asi narazíme jen velmi těžko. Tento den však tak jako tak vyhlížel dost nepřívětivě. Teplota se pohybovala v minusových hodnotách a foukal ledový vítr. Nebe bylo zamračené a každou chvíli to vypadalo na sněhovou vánici, ve které by si nikdo nepřál být venku, a tak se tedy po ulicích nepohyboval žádný člověk, který nutně někam nemusel jít.

Miura Shohei tedy za takového počasí ještě stále vylehával v posteli a oddával se snění. Ostatně jako vždycky, když měl v práci volno. Zároveň s tím, co se však začaly ozývat kroky na schodech, se párkrát přetočil a nakonec otevřel oči. Vytáhl se do sedu, zamrkal a prohrábnul si vlasy. A to už se otevřely dveře a do pokoje vstoupil jeho milovaný blonďáček se snídaní. Už je to dlouho, co oba nemuseli do práce ve stejný den.

"Dobré ráno, Sho-chan," pozdravil Yusuke jako vždy usměvavě a zamířil rovnou k jejich posteli, kterou Shohei stále obýval.

"Dobré," zívnul hnědovlásek a se spokojeným úsměvem se očima zaměřil na jejich snídani, "díky," dodal a už si z tácu převzal hrnek s kakaem, z nějž opatrně upil - bylo ještě horké.

"Jak ses vyspal?" zajímal se upřímně Yusuke, když svého partnera napodobil a vzal si svůj hrnek.

"Docela dobře, co ty?"

"Jo, taky. Zdál se mi takový hezký sen," zaculil se.

"Jo? Povídej," pobídnul ho Shohei.

"No, byli jsme tam my dva a šli jsme n-" začal Yusuke s vyprávěním, ale byl přerušen vyzváněním svého mobilního telefonu. Místo pokračování se tedy pro něj natáhl na noční stolek a po krátkém kouknutí na display hovor přijal. "Ahoj, co potřebuješ? … Jo, díky moc. … Jasný, určitě, neboj se. … Děkuju. Tak ahoj."

"Kdo to byl?" zajímal se Shohei, který tedy po celou tu dobu krátkého hovoru jen seděl zachumlaný v peřině, koukal na svého přítele a usrkával z kakaa.

"Mariya," informoval ho Yusuke krátce a telefon odložil zpět na noční stolek.

"Co chtěla?" ptal se Shohei dál. Ne však takovým tím výslechovým stylem, prostě normálně, konverzačně.

"Jenom mi přála k narozeninám."

"K naro-" vytřeštil Shohei na okamžik oči a málem vyprskl kakao, kterého se opět napil, "k narozeninám, samozřejmě!" obrátil hned a jeho ústa se roztáhla do širokého úsměvu, aby nějak zakryl svůj šokovaný výraz. "To mě mrzí, chtěl jsem ti popřát jako první. Hned po snídani," pokračoval a důležitě pokýval hlavou, "no a doufám, že na dnešek nic nemáš v plánu, protože dnes se pojede podle mého a budou to tvoje nejlepší narozeniny ze všech!" dokončil s nadšením, jakoby právě hrál v nějaké reklamě.

"Dobře, už se těším," oplatil mu Yusuke úsměv.

"Já taky."

Tohle bylo zlé. Tohle sakra bylo ale vážně hrozně moc zlé! Zmiňoval se vůbec někdy Yusuke, kdy že má narozeniny?! Jo, to asi zmiňoval… Ale určitě někdy dávno! Je pochopitelné, že na to Shohei úplně zapomněl! Nebo dobře, ten datum by možná po delším přemýšlení z hlavy vydolovat (třeba na tři sta šedesátý pátý pokus, ale vydoloval!), ale jak si měl vzpomenout, že je devatenáctého ledna už dnes?! Neměl absolutně nic připraveného, nevěděl, kam Yusukeho vzít a ani pro něj neměl dárek! Tohle byla katastrofa. Nemohl mu přece přiznat, že zapomněl, to by nešlo. Yusuke nesmí nic poznat! Nemyslel si, že by byl snad naštvaný, Shohei měl za to, že na něj se blonďák ani zlobit nedokáže, ale určitě by ho to mrzelo. A to Shohei nechtěl ani za nic dovolit! Takže teď musel hlavně myslet. Snídat, povídat si s Yusukem a usmívat se na něj, jakoby se nechumelilo, a celou tu dobu uvažovat, kam ho dnes vzít, aby dostál svého slibu a zajistil mu ty nejlepší narozeniny v životě.

"Neboj se, Sho-chan, už jdu!"

"V klidu, Yusuke, nic nám neuteče! Nemusíš spěchat!" zavolal Shohei zpátky, zatímco přešlapoval pod schody v jejich domě. Skutečně to nebylo z netrpělivosti a vlastně by byl nejradši, kdyby se jeho partner s tím převlékáním zdržel třeba přes celý den. Pořád neměl v hlavě jasnou představu o tom, kam by ho vlastně měl vzít a kde a jak pro něj nenápadně sehnat dárek. Jak to měl takhle z fleku celé vymyslet?! Ale on to nějak zvládne, určitě jo… No, bude muset, jestli to Yusukemu nechce přiznat. A to teda doopravdy nechce! Hlavně klid, Shoheii, hlavně klid a přemýšlej, nabádal se. Už je půl jedenácté, vezmeš ho na oběd, to nějakou chvíli zabere, a mezitím vymyslíš, co dál.

"Tak můžeme vyrazit?" zazubil se Yusuke, když seskákal schody až dolů, ke svému partnerovi, navlečený v zimní bundě, aby tam venku neumrzl.

"Samozřejmě," odsouhlasil mu Shohei, úsměv mu oplatil a lípnul mu pusu, aby to nebylo nápadné.

O půl hodinky později společně vystoupili z taxíku v jedné z rušných čtvrtí Tokya, kvůli dnešnímu počasí se zde však ani dnes nezdržovalo zrovna mnoho lidí.

"A doufám, že máš pořádný hlad, protože se najíme až k prasknutí!" povídal vesele Shohei, u čehož se stále tvářil jako během natáčení reklamy. Úsměv mu však zmrzl v okamžik, kdy jím vybraná restaurace, před kterou nyní stáli, byla zavřená, a nápis na tabuli u dveří hlásal: Z důvodu rekonstrukce do 25. ledna zavřeno. Shohei na to mohl jen zůstat třeštit oči.

"A-a-ale my samozřejmě nejdeme sem!" vykoktal, aby zachránil situaci, když se po pár sekundách jakžtakž vzpamatoval, a zase celý usměvavý se otočil na Yusukeho. "Jdeme támhle do té cukrárny!" ukazoval na druhou stranu ulice, kde skutečně jedna cukrárna byla, "jako na předkrm, víš? Mají tam výborné poháry!" nadhodil nadšeně a už svého partnera táhnul tím směrem. Blonďák se nechal a dokonce ani nevypadal, že by pojal nějaké podezření. A Shohei se mezitím už jen modlil, aby tam vážně výborné poháry měli. Nebo alespoň jakékoliv poháry. V životě tam totiž ještě nebyl.

Díkybohu se Shoheiův plán už víc nezkomplikoval, a tak si skutečně dali nějaký ten pohár (nechutnal vůbec špatně, ještěže tak) a o necelou hodinku později se konečně dostali do restaurace. Shohei se rozhodl to nenápadně vyžehlit jednou pětihvězdičkovou, kam si za nemalý příplatek vydobyl po telefonu rezervaci na stůl, když si v cukrárně odskočil na toaletu. Doufal, že už se nic víc nepokazí, ale své jídlo pomalu dojídal (nebyl si ani pořádně jistý, co si to objednal, protože dnes měl holt trochu jiné myšlenky než na svůj oběd) a pořád nevěděl, kam vzít Yusukeho potom! Jeho blonďáček právě zbaštil poslední dango knedlíček a spokojeně se culil.

"To bylo vynikající," pochvaloval si.

"Jo? To jsem rád," věnoval mu Shohei pousmání a hůlkami rýpnul do své rýžové kuličky.

"Tobě to nechutná?" naklonil Yusuke hlavu na stranu.

"Chutná!" oponoval hnědovlasý hned, "proč by mi to nemělo chutnat?"

"No že se moc netváříš," zasmál se Yusuke.

"To se ti jenom zdá! Co je ale dneska důležitější - jak se cítíš ty?"

"Nemůžu si stěžovat," ujistil svého přítele a zaculil se, "vždyť jsme měli výborný oběd, dokonce s předkrmem -" pocuknul mu koutek, "-a co je na plánu dál?"

"No," načal Shohei a tvářil se, že vzpomíná, "půjdeme do kina! Ve tři dávají boží film, určitě se ti bude líbit!" vyhrkl první, co ho v těch sedmi vteřinách napadlo.

"Dobře, to beru," odkývnul Yusuke spokojeně, "co to bude za film?"

"Nech se překvapit," usmál se na něj tajemně Miura. V duchu se však modlil, aby v nejbližším kině nějaký film v danou dobu dávali.

"Tak si pospěš s tím jídlem, ať to stihnem," pobídnul ho Yusuke, když se podíval na hodinky, "už budou skoro dvě. Teda, do jakého chceš jít kina?"

"Jak je tady kousek to v obchodním centru… Máme ještě čas."

"Jo, to máš pravdu, tam jsme i pěšky za patnáct minut. Nedáme si ještě dezert?" navrhl.

"Nemáš toho sladkého už dost?" zašklebil se Shohei, "abys nebyl tlustej, s takovou..."

"Myslím, že já si to můžu dovolit," prohlásil blonďák přesvědčeně, "i když, je pravda, že ty bys asi neměl, jak na tebe tak koukám."

"C-co?" povytáhnul Shohei obočí, "o čem to jako mluvíš Yusuke?! Chceš mi tímhle říct, že jsem tlustej?!" vyjel na něj. Yusuke se v reakci na to začal pobaveně smát na celé kolo.

"Počkej, no tak! Mám narozeniny, nemůžeš mě bít!" chechtal se dál, když Shohei působil, že mu každou chvíli jednu ubalí.

"To ti nedává privilegium říkat tohle!"

"Tak promiň, promiň, vždyť to byl jenom vtip," ujišťoval ho, když se jakž takž uklidnil, "jsi krásný, neboj se."

"No já si myslím," odfrkl si Shohei dotčeně.

"Radši jez a já si zatím vyberu nějaký ten dezert," zaúkoloval ho Yusuke a natáhl se po jídelním lístku.

"Bááka," otituloval ho hnědovlasý, avšak to už pocukly koutky úst i jemu. Yusuke na něj pobaveně zamrkal, ale pak se zaměřil na nabídku zákusků.

Do kina dorazili deset minut před třetí, takže tak akorát. Shohei si viditelně oddechl (až potom ho napadlo, že příště bude rozumnější oddechnout si nějak neviditelně, když Yusuke stojí hned vedle něj), když v programu vážně ve tři byl zaznačen nějaký film. Název - poměrně dlouhý - jen prolítnul očima, a nijak se nad ním nepozastavoval.

"Skočím rychle koupit lístky," informoval Yusukeho.

"Dobře, já si zajdu na popcorn a colu."

"Ale ty fakt budeš tlustej, Yusuke. Kolik jsi toho dnes už snědl?"

"Jednou za čas si to dovolit můžu," vypláznul na svého přítele jazyk a pak zamířil pro chtěné občerstvení. Shohei se zasmál, pak už ale i on vyrazil pro lístky. Zažádal o "dva na ten film ve tři", protože ani to jméno vybraného kousku si v tom shonu nepamatoval. "Můžeme jít?"

"Jo jo," odsouhlasil Yusuke, který už měl v držení colu i popcorn. "Pomůžeš mi to sníst, že jo?" ptal se cestou do sálu, "sníst tohle všechno, už bych fakt asi prasknul. Kdo by řekl, že velký popcorn bude fakt takhle velký? Vždycky jsou škrti a dávají malinkaté porce a teď tohle..."

"Nepomůžu. Jsem přece tlustej," předhodil mu Shohei.

"No tak vidíš, tak už ti to neuškodí," ušklíbl se Yusuke, načež schytal od svého milého výchovný pohlavek.

"Dneska jsi nějaký urýpaný," zabrblal Shohei a začal podle lístků hledat jejich sedadla.

"To spíš ty mi to málo vracíš a jen si nahráváš na smeč," nasadil Yusuke nevinný úsměv.

"Aspoň na tvoje narozeniny se k tobě snažím být milý," zašklebil se na něj hnědovlasý, "měl bys to ocenit." Ve skutečnosti měl však dnes tak zavařený mozek z celého dění, že ani na to slovní pošťuchování už neměl.

"Tak já se omlouvám, Sho-chan, už budu zticha," věnoval mu Yusuke úsměv a polibek na tvář, když se usadili do jedné ze zadních řad. Nemuseli čekat dlouho, uběhla necelá minutka a v sále se zhasla všechna světla, aby se na plátně mohl rozjet obvyklý spot reklam. Shohei se pohodlně uvelebil na sedačce a tak automaticky hrábl do Yusukebo kyblíku s popcornem, i když předtím tvrdil, že si nedá. Doufal, že ten film bude takový průměrný - dost zajímavý na to, aby Yusukeho bavil, ale zároveň ne tak strhující, aby hnědovlásek sám neměl čas zamyslet se nad tím, co dělat po filmu. Možná by už bylo rozumnější vrátit se domů, uvažoval.

Po pěti minutách od začátku filmu, o kterých doufal, že jsou ještě reklama, začal třeštit oči na plátno. Vyskočily tam animované postavičky. V Japonsku to sice nebylo nic nezvyklého a Yusuke i Shohei měli anime moc rádi, ale v tuto chvíli mu začalo docházet, že sedí v sále plném dětí (zejména holčiček) v předškolním věku a na plátně se rozbíhá neduchaplný příběh o princezničce v růžových šatičkách. Tak tohle je fiasko!

...Yusuke byl však zticha. Nic neřekl, neprotestoval... A pak si položil hlavu na Shoheiovo rameno. Miura uvažoval, jestli už třeba nestihl samou nudou usnout, ale měl strach se mu kouknout do obličeje - vždyť by se musel propadnout, kdyby byl Yusuke vzhůru! Na co ho to chudáka vzal?!

"Co to proboha bylo?" smál se blonďák, když po skončení projekce opouštěli sál.

"Ehm...film," vypadlo ze Shoheie přiškrceným hlasem, "nelíbil se ti snad?" podíval se na svého partnera s naprosto vážnou tváří.

"Nikdy ses mi nepochlubil, že máš zrovna takovýhle vkus."

"To není můj vkus, to je tvůj vkus!"

"Ale?" rozesmál se znova, "znáš mě líp než já sám, jo?"

"Už to tak bude," přisvědčil Shohei opět naprosto vážně, "a teď už o tom přestaň mluvit a pojď. Máme ještě jeden bod na programu."

"A bude taky obsahovat princeznu?"

Domů se vrátili něco před devátou večerní. S překročením domovního prahu však Shoheiovi došlo, že je tady ještě jedna věc, na kterou úplně zapomněl - dárek! Sice teda na dnešek nějaký ten program zajistil, ale neměl nic hmotného, co by Yusukemu mohl dát! Bez vysvětlení vystřelil do schodů jako raketa a hnal se do ložnice. Otevřel šuplík ve svém nočním stolku a začal se v něm přehrabovat. Neměl čas, takže vlastně popadl první, co mu přišlo pod ruku - Naruto DVD, One Piece manga a společná fotka jich dvou v rámečku. Šuplík zavřel (spíše prudce zabouchl) a o okamžik později už do místnosti dorazil i oslavenec.

"Ještě mám pro tebe dárky, Yusuke!" zahlásil Shohei aktivně a přešel až k němu, "omlouvám se, že nejsou zabalené, ale já jaksi pořád zapomínal a chtěl jsem to udělat včera, ale to ses vrátil z práce dřív, než jsem čekal, a tak jsem nemohl, abych tě třeba nepřipravil o překvapení," vychrlil ze sebe na jeden nádech. Všechny tři věci, co mu Shohei plánoval darovat, však Yusuke věrně znal. Vlastně to byly dárky, které koupil Shoheiovi kdysi on sám.

"Celkově jsi zapomněl na víc věcí, co?" zeptal se. Ale usmíval se u toho tím svým typickým dobrosrdečným úsměvem, že o jakékoliv rozladěnosti z tohoto faktu nemohla být ani řeč.

"Ehm, možná," zamumlal Shohei a provinile sklopil hlavu. 'Dárky' odložil na noční stolek, už nemělo smysl se snažit. Vždyť celý den byl tak průhledný, až to do očí bilo. "Já se vážně omlouvám, Yusuke," zakňučel mu do ramene, když ho objal a přitiskl se k němu, "absolutně mi to vypadlo, moc mě to mrzí. Chtěl jsem, aby sis svoje narozeniny užil, nechtěl jsem ti je zkazit," pokračoval lítostivě. Yusuke povzdechl, ale pořád se u toho usmíval.

"No co s tebou nadělám," řekl a políbil ho do vlasů, "vždyť já si to užil. To jídlo bylo dobré a hlavně - jak tě tak najednou napadlo vzít mě na sumo?" zasmál se.

"To víš, jak byl v tom pitomém filmu ten tlustý vesničan, tak jsem si vzpomněl, že jsem četl něco o tom dnešním zápasu, tak jsem si říkal, že se tam třeba dostanem." To už se smál i Shohei.

"Bylo to super, fakt. Ale co bylo nejlepší, jak ses snažil tvářit, že máš všechno pod kontrolou a naplánované," přiznal pobaveně, "byl jsi hrozně roztomilý. Ale už od rána mi bylo jasné, že jsi zapomněl. Každopádně jsem ti vděčný, že jsi mě neodbyl s nějakou jednou větou o typickém přání, a že ses fakt snažil. Děkuju. Mám tě moc rád."

"Tak aspoň že tak," úlevně se zasmál hnědovlasý, "o programu dnešní noci mám ale jasno od úplného začátku," ujistil ho a důležitě se na Yusukeho podíval, než se přisál svými rty k jeho krku. S prvním blonďákovým zavzdycháním ho napadla otázka, proč tuhle situaci neřešil přes postel už od rána. Bylo by to psychicky daleko méně náročné.