Nevěra

'mg, já nevěřím, že jsem to fakt stihla.. O.o

Všechno nejlepší, Bara-chan! <3

Hodně štěstí, lásky, zdraví, ať ti vyjde ten koncert, rodinné vztahy zůstanou v pořádku, zvládneš školu a daří se ti ve vztahu. :3

Fakt jsem se snažila, přísahám. Nebyla jsem ale hrozně dlouho schopná vymyslet námět a ten blik přišel až ani ne před týdnem.. No a než jsem to promyslela a sotva začala, najednou byl dnešek. Dlouho už jsem nic nepsala a nemám vůbec psací náladu, tak omluv, že je to skutečně hloupost. Ber to jako zálohu, že hned, co mě napadne nějaký použitelný námět, napíšu ti fakt něco pořádného. ^^

Reituki

Shounen ai, yaoi

---

"Ahh, Rei.." Tiše zavzdychal, když ho jeho milenec začal uspokojovat rukou a u toho jej líbal na krku. V pokoji vládla tma, bylo už pozdě večer. Oba mladíci se této chvíli plně oddávali, nic je nerušilo. Byli spolu teprve krátce, tím pádem Ruki svýma ručkama zvědavě zkoumal svaly na těle svého blonďatého partnera, které měl ještě stále pořádně neohmatané, a nechával se hýčkat.

Jejich rty se spojily, jazyky se pustily do vášnivého tance. Čím dál tím víc na nich bylo jejich vzrušení znát. Trvalo dlouho, než se po obyčejném pokukování po sobě dali dohromady, a teď se sebe navzájem nemohli ani v nejmenším nabažit.

Lubrikant měli přichystaný na nočním stolku, přípravu tedy Reitovi nic nekomplikovalo, a Ruki, který zanedlouho tiše a kňučivě žadonil o víc, ho jen ještě víc nabudil, aby to protahoval jen natolik, nakolik to bylo nezbytně nutné. Brzo tedy vnikal do Rukiho svým mužstvím. Ten se prohnul v zádech a kousnul se do spodního rtu. Oči držel zavřené. Nebolelo to, jen trochu tlačilo. Tlak se však postupně zmírňoval, s každým Reitovým zatím něžným přírazem to bylo lepší a lepší. Když narazil na prostatu, Ruki nahlas zasténal. Po nepříjemných pocitech se slehla zem a sám začal Reitovi vycházet vstříc. Reita se přestával držet. Oba byli tak blízko k vyvrcholení...

Dnes se do práce těšil víc než obvykle. Normálně se taky těšil, ne že ne, ale dnes už se nemohl dočkat, jak se bude věnovat zpěvu a pokecá s klukama, později bude zase mít s Reitou čas jenom pro sebe… Potřeboval teď odreagování, včerejšek byl skutečně perný den.

"Ahojte," pozdravil s optimistickým nádechem v hlase.

"Ahoj, Ruki," dostalo se mu odpovědi od bubeníka a kytaristy.

"Tak co, jak jsi pochodil u rodiny?" zajímal se Aoi. Ruki mávl rukou.

"Ani se neptej, prosím tě. Jsem rád, že to mám za sebou."

"No jo, chápu." A víc se k tomu ani jeden nevyjadřoval. Kdyby Ruki chtěl, rozpovídal by se o tom sám, páčit z něj nějaké podrobnosti by nebylo moc ohleduplné.

"No nic, odskočím si, než ti dva přijdou," vypařil se Aoi s těmito slovy směr toalety.

"To je pravda, kde jsou vlastně Reita s Uruhou?" chytil se toho Ruki, "sám jdu přece o něco pozdějc, byl hrozný provoz."

"Pravděpodobně někde spolu," ušklíbl se pobaveně Kai. Prcek nechápavě povytáhl obočí, hlavně teda nad tím výrazem.

"Jak to jako myslíš?"

"Včera jsme byli chvilku posedět u Uruhy a Reita tam u něj pravděpodobně zůstal přespat, jestli víš, kam tím mířím," potutelně na něj Kai zamrkal. Ruki naprosto šokovaně vytřeštil oči a pootevřel pusu, na okamžik naprosto neschopen slova. Kai se pobaveně rozesmál, hned na to se už ale zmiňovaní dva konečně objevili taky a hned za nimi se vracel Aoi.

"Pardon za zpoždění, nějak se nám nechtělo vstávat," zubil se vesele Uruha.

"Ahoj, Ruki, tak co, co ten včerejšek?" staral se Reita rovnou a zamířil k prckovi. Od Rukiho se mu však dostalo jen naprosto vražedného pohledu, až blonďáka jakýkoliv úsměv přešel.

"Začneme už?" zavrčel Ruki nevrle, naprostá změna od předchozího jednání.

Celý den bylo na Rukim poznat, že se něco děje. Kdyby šlo jenom o ty nevraživé pohledy, které v jednom kuse na všechno a na všechny vysílal, a o ten kousavý podtón, kterého se jeho hlas ne a ne zbavit… On k tomu totiž zapomínal slova uprostřed písničky, nezvládal rytmus, no zkrátka byl dnes naprosto nepoužitelný. Sám si to však uvědomoval jen tak vzdáleně, jakoby jeho duše a tělo byly dnes naprosto oddělené. Tělo bylo ve zkušebně s klukama a zpívalo a duše se vznášela někde vysoko nad tímhle vším a zdrceně proklínala Reitu. Ve všech případech však do hudby dával Ruki celé své já, tím pádem se nikdo nemůže divit, že to dnes nebylo tak, jak má být. Jenže nikdo ze čtyř zbývajících členů kapely nevěděl, co se Rukimu právě odehrává v hlavě, tím pádem si nebyli tak úplně jistí, co se děje. Každou chvilku museli dělat přestávky, nikdo z nich ale neměl dost odvahy se zeptat, o co jde. I přesto, že byl Ruki nejmenší, báli se, že v jeho momentálním rozpoložení by jim za to jednu tak pořádnou ubalil, že by se z toho vzpamatovávali ještě dlouho. A tak raději už kolem jedenácté vyhlásili pauzu na oběd, že to bude asi nejrozumnější. Těžko ale říct, jestli bude mít potom smysl vůbec zkoušet pokračovat.

"Hele, Ru-" začal Reita ještě dřív, než se ostatní vůbec stačili začít domlouvat, jestli někam zajdou nebo si objednají pizzu sem. Jenže Ruki byl ještě rychlejší a okamžitě zmizel z místnosti, neznámo kam. "No tak, vážně, co to s ním je?" zamračil se blonďák. Takhle Rukiho snad ještě vyvádět neviděl, a to už ho znal pěkně dlouho. Otočil se na ostatní, zejména teda na Aoie a Kaie. "To byl takovýhle, už jak přišel?"

"Nepřišlo mi," pokrčil Aoi rameny.

"Prohodili jsme jenom pár vět, ale nepřišel mi takhle moc podrážděný," přidal se Kai, "asi to začalo až pozdějc, během zkoušení. Nerozumím, co ho tak najednou popadlo."

"Dělá mi to starosti," povzdechl Reita.

"Byl včera přece u rodičů, ne?" připomněl Uruha, "nebude to tím?"

"Je to možný," uznal Aoi, "ale když jsem se ho ptal, ještě se takhle netvářil. Nevypadal z toho teda zrovna nadšeně, ale že by se to až nějak výrazně vyhrotilo taky ne."

"Chtěl bych si s ním o tom promluvit, ale mám pocit, že se mě celý den snaží zabít pohledem," zamumlal zachmuřeně Reita.

"Nejsi sám, kámo," přikyvoval Uruha.

"Co ho ale mohlo tak rozhodit?" nerozuměl blonďák dál. Všichni ale jen krčili rameny.

Ruki to prostě a jednoduše nezvládl. Zavřel se na záchodě, kde strávil hodnou chvíli tím, že jenom brečel. Nerozuměl tomu - jak mu to mohl Reita udělat? Vždyť spolu chodili teprve necelý měsíc… To ho jako takhle rychle omrzel? Mohl přece něco říct a ne udělat tohle. Mohli se prostě rozejít, když byl Reita najednou nespokojený. Vždyť by ani nemuseli řešit řeči ostatních, nikomu se o jejich vztahu ještě nezmínili. A teď Ruki věděl, že to bylo jenom dobře. Kai by mu to asi neřekl jen tak, kdyby věděl, že spolu ti dva chodí a kdoví, jak by se to celé ještě zamotalo. Asi to bylo takhle nejlepší. I když teda nevěděl, jak zvládne takhle pokračovat. The GazettE určitě ohrozit nechtěl, to ani náhodou, ale nebyl si tak úplně jistý, jestli tohle zvládne jen tak přejít. Reitu měl moc rád a takovouhle zradu by čekal od kohokoliv, jen ne od něj. Teď s ním o tom ale ani neměl sílu mluvit. Neměl by se jít klukům vymluvit, že je mu zle, že by dnes radši šel domů? Stejně podával pěkně žalostné výkony, nemělo smysl tady vůbec být. Tuhle situaci může vyřešit i zítra, dnes na to ale vážně neměl.

Setřel slzy, upravil make-up, aby nikdo nic nepoznal, a vracel se do zkušebny. Moc se mu nechtělo, takže se vlastně jen tak táhl, a cesta mu trvala dvojnásobně dlouhou dobu, než by tomu bylo normálně. A jaké to pro něj bylo nepříjemné překvapení, když tam na něj čekal Reita sám.

"Kde jsou všichni?" podivil se Ruki stále ještě lehce nakřápnutým hlasem a raději zůstal koukat do podlahy. Bylo mu tak moc nanic.

"Ruki, prosím, co je to dnes s tebou?" zeptal se Reita naprosto sklesle.

"Nedělej, že nevíš," zněl už Ruki zase podrážděně, i když hlas měl stále o něco slabší.

"No právěže nevím," opáčil Reita a chtěl jít blíž k němu, zarazil se však, když prcek ustoupil naopak o krok dozadu. "Tak co je? Udělal jsem ti snad něco?"

"Přestaň se tak blbě ptát, sakra!" rozkřikl se po něm Ruki najednou a vztekle se na něj zadíval. Neměl zrovna daleko k dalším slzám.

"No tak mi to vysvětli," snažil se Reita zůstat klidným, "prosím, no tak. Pověz mi to a vyřešíme to."

"Přestaň s tím! Vím to, tak si přestaň hrát na blbečka! Fakt jsi to musel udělat? Nemohl jsi mě před tím aspoň odkopnout, když už ti nestačím?!"

"O čem to mluvíš?" zíral Reita nechápavě, "kde jsi přišel k tomu, že mi nestačíš? Vůbec nerozumím, kde jsi to vzal."

"Tak jaký jiný důvod bys měl k tomu vyspat se s Uruhou? Kdybych ti teda stačil, hm?!"

"Vyspat se s Uruhou?" zopakoval po něm naprosto zmateně a zíral na něj jako spadlý z višně. "Ne vážně, Ruki, nic takového se nikdy nestalo. Jak tě něco takového vůbec napadlo?"

"Nech toho, doopravdy! Nečekal jsem, že-že bys něčeho takového byl schopný," zlomil se Rukimu v polovině věty hlas.

"Ale nic takového se vážně nestalo, přísahám! Poslouchej mě přece. Proč bych to dělal?"

"No to já nevím, proč jsi to udělal! Dej mi pokoj, Reito!" Sebral své věci, otočil se na patě a vyběhl z místnosti. Reita zůstal stát na místě jako opařený a vůbec nechápal, co se tady právě stalo.

Rukiho momentálním plánem bylo zabarikádovat se u sebe doma, zalézt pod peřinu a už nikdy nevylézt. Proč mu to Reita ani nechtěl přiznat? Vždyť Ruki už to věděl, takhle to dělal jenom zbytečně horší. Včera se ošklivě pohádá s rodiči a dnes přijde tohle. Jeho život stál momentálně skutečně za to.

Telefon mu teď zvonil v jednom kuse. Nejdřív Reita, tomu to ale rozhodně brát nehodlal. Jak už ale tak hodinku ležel doma u sebe v posteli a postupně se na displayi jeho telefonu objevovala jména ostatních členů kapely, říkal si, že by se možná mohl ozvat. Ať si nedělají starosti, že žádnou blbost udělat neplánuje. A tak se po půlhodince zvažování natáhl na noční stolek a napsal Kaiovi krátkou SMS: "Jsem v pohodě, jen si potřebuju odpočinout. Zítra asi nedorazím, vážně mi není dobře." Následně se zavrtal zpět do peřin. Do deseti minut zvonění jeho telefonu ustalo - to dal pravděpodobně Kai všem vědět. Ruki zavřel oči. Doufal, že se každou chvíli probudí a tohle bude jen ošklivý sen.

Probudil ho domovní zvonek. Ani na sekundu ho však nenapadlo, že by snad mohl vstát a jít otevřít. Přesně naopak - k tomu všemu ještě i strčil hlavu pod polštář a hodlal spát dál. Dneska neplánoval začít fungovat jako normální člověk. Jeho uši však upoutal další zvuk. Odemykání dveří. Cože...? Počkat. Reita měl přece klíče. Reita...

"Ruki? Ruki, ty ještě spíš? Je skoro poledne," slyšel Aoiův hlas. A slyšel taky kroky, několikery. Pravděpodobně teď byli s ním v místnosti všichni. Neměl odvahu se na ně podívat.

"Běžte pryč," zahuhlal do matrace.

"Půjdeme hned, jen co ti vysvětlíme tohle malé nedorozumění," ujistil ho pevným hlasem Reita.

"Tak 'malé nedorozumění', jo?"

"Přesně tak," ujistil ho Kai, "Ruki, ty...ty jsi to vzal jako vážně?"

"Co jako?" zahučel Ruki. Slyšel to potlačované pobavení v Kaiově hlasu, ale nějak nechápal, co je na této situaci vtipného.

"No že jsem svedl Reitu nebo tak cosi," ozval se Uruha podobně pobaveně.

"To se totiž nikdy nestalo, říkal jsem ti to už včera," přidal se Reita.

"Tak proč jsi-" načal Ruki polohlasem.

"Byl to vtip, Ruki. Prostě jenom malý vtip, který mě v tom okamžiku napadl. Nečekal jsem, že bys tomu fakt uvěřil a nenapadlo mě, že bys to dál řešil, když jsi k tomu ani nic neřekl. A už vůbec jsem nevěděl, že jste vy dva spolu, takže bys to tím pádem mohl nějakým takovýmhle způsobem prožít. Mrzí mě to." Poslední větu už řekl Kai doopravdy omluvně.

"Cože?" pípnul Ruki. Ono to zapadalo, dávalo to smysl. Reagoval přehnaně a bez rozmyslu. Ale musel si Kai vybrat zrovna chvíli, kdy byl Ruki pořád poměrně rozhozený po rozhovoru s rodiči, pro takovéhle vtípky?!

"Teď už aspoň vidím, jak moc mi věříš," rýpnul si Reita, ale zasmál se. Rukiho tváře lehce zčervenaly. Hrozně se za sebe styděl.

"A-ale, t-to přece..."

"Vlastně si za to vy dva můžete sami. Kdybyste nedrželi v tajnosti, že to spolu táhnete, tak bych takhle nevtipkoval."

"Takže se to snažíš svést na nás, jo?" povytáhl Reita obočí. Ruki konečně vystrčil hlavu ze svého úkrytu.

"Kai, já tě zabiju!"

Bubeníkovi přistál dobře mířený polštář přímo v obličeji.