Rande II

Jako obvykle vůbec nestíhám a dopisuju těsně před půlnocí.

Rok se s rokem sešel, už je to tu zase. Yu-chan má narozeniny! <3

Nechápu, kde bere těch 26 let, já jsem nějak pořád zvyklá na 24. O.o Ale tak nevadí, stane se. xD

Tak jako tak mu přeju všechno nejlepší, hodně zdraví, štěstí, spánku, jídla, lásky a péče od Takuyi a aby mu ten dokonale pozitivní úsměv a přístup navždy vydržel. <3

Jsi úžasný, Yu-chan! :3

Uehara Takuya x Matsushita Yuya

Yamamoto Yusuke x Miura Shohei

Shounen ai, komedie.

A tak přináším po dlouhém rozhodování, co sepsat, volné pokračování na povídku Rande. Snad si čtení užijete. ^^

---

"Hele, Taku-chan," zavolal černovlasý mladý muž z ložnice, "myslíš, že bude lepší tahle košile anebo toto tričko?" zeptal se, když se žádaný hnědovlásek objevil ve dveřích.

"Ty chceš vážně jít?" reagoval místo odpovědi umučeným zakňučením a přešel až ke svému partnerovi, kterého zezadu objal kolem pasu. Opřel se mu bradou o rameno a smutným pohledem se zadíval dopředu do zrcadla, kde se jejich pohledy střetly.

"Ale no tak, proč by ne, bude to sranda," ujišťoval ho Yuya přesvědčeně.

"Yu-cháán, buďme doma, jenom spolu, to bude lepší. Nebo klidně někam pojďme, ale sami," žadonil Takuya dál. Yuya se rozesmál.

"Prosím tě, ty se tváříš, jako bych tě táhl na mučení."

"Vždyť víš, jak to posledně dopadlo," zabručel Takuya.

"Věř, že si to moc dobře pamatuju," smál se Yuya dál, "tak se přestaň tvářit takhle. Dnes to bude fakt fajn, uvidíš. Dáme pizzu, kino, zajdem do klubu. Jukiya a Shota říkali, že tam dnes jdou s pár kámoši taky, tak se s nimi třeba potkáme. Co by se tak mohlo pokazit?"

"No minule se taky nemělo nic pokazit. A já chci být prostě s tebou sám. Máš narozeniny, chci se postarat o to, aby sis je užil," pokračoval Takuya v protestech a svého partnera stiskl pevněji.

"Vidíš, mám narozeniny. Už jenom proto bys mě mohl poslechnout. Zítra ani jeden z nás nikam nemusí, tak si to užijeme jenom spolu a nechám tě vybrat, co budeme dělat, hm?" navrhnul Yuya, "tak co?"

"Vezmi si tu košili," rezignoval s povzdechem Takuya, "já si vezmu to tričko, stejně je moje."

"To ta košile taky, víš o tom?"

"Co nadělám."

"To myslíš jako vážně?" zahučel nenadšeně Miura Shohei, načež kopnul do kamínku povalujícím se na chodníku ulice, v níž se se svým přítelem právě nacházel, "tos to nemohl říct dřív?"

"Ty naděláš," obrátil blonďáček oči v sloup, ale optimisticky se u toho usmíval, "věděl jsem, že se budeš tvářit takhle, proto jsem se radši zapomněl zmínit," osvětlil pobaveně.

"A divíš se mi? Po tom, jaké to bylo tehdy?" povytáhl Shohei obočí.

"Vždyť to byla sranda, ne?" zasmál se Yusuke.

"No hele, sranda byl možná tak ten bowling, kdy už ti dva šli domů."

"Nebuď na ně přece takový," našpulil nespokojeně ústa, ale dál mu pocukávaly koutky.

"Tak dobře, ty máš s Matsushitou možná spoustu společných témat, ale já - tak jo, možná se s ním můžu pobavit o One Piece, ale to je tak všechno. A jediné, co tehdy dělal Uehara, bylo, že hysterčil, a fakt pochybuju, že dnes to bude o moc jiné," stál si Shohei dál za svým a založil ruce na hrudi, "proč si s Matsushitou někam nezajdeš sám?"

"Ale no tak, dej jim přece druhou šanci, určitě to bude v pohodě. Yuya-kun má dnes narozeniny, tak ne že se budeš takto tvářit celý večer."

"Už jdou," zamrmlal hnědovlasý místo odpovědi, když mezi lidmi zpozoroval onu dvojici. Už na první pohled bylo vidět, jak moc se kdo na dnešní večer těší - Yuya byl podle všeho z dnešního naplánovaného programu nadšený, kdežto Takuya se za ním spíš jen tak ploužil a sem tam se ohlédl, jakoby si hledal cestu, kudy co nejrychleji a nejúspěšněji zmizet.

"Čaute!" zdravil černovlásek vesele a o poznání míň zapáleně pozdrav připojil i jeho partner.

"Všechno nejlepší," popřál Shohei rovnou, dokonce se donutil i k o něco milejšímu tónu, ze kterého nešlo poznat, jak se mu do dnešního večera taky vůbec nechce.

"Jo, ještě jednou všechno nejlepší!" přidal se s přáním i Yusuke, který naopak působil stejně zapáleně jako oslavenec.

"Díky. Ale Yusuke, musel jsi mi volat ráno tak brzo? Vzbudil jsi mě," postěžoval si Yuya rádoby ublíženě.

"Jak brzo?" povytáhl Yusuke obočí, "volal jsem ti po půl jedenácté."

"No vždyť říkám, brzo. V tu dobu se ještě normálně spí!" poučil ho Yuya.

"To myslíš vážně?" zasmál se Yusuke, "on fakt ještě spal?" obrátil se na Takuyu, "já myslel, že si dopoledne dělal srandu." Takuya pokrčil rameny.

"Spává tak normálně. Dokud mu nepřinesu oběd až pod nos, že?" ušklíbl se na svého milého.

"Naprosto vynikající oběd," doplnil ho Yuya se zaculením a lípnul mu pusu na tvář. Až potom ho napadlo zkontrolovat, jestli se na ně někdo okolo náhodou podezřivě nezaměřuje. "No nic, jdeme se najíst?" nadhodil radši potom.

"Asi by to bylo lepší než tady blokovat chodník," odsouhlasil s přikývnutím Shohei, a tak se celá skupinka vydala - více či méně dobrovolně - dovnitř do pizzerie.

Měli zarezervovaný stůl spíše v přední části restaurace, odkud nebyl problém pozorovat zalidněnou ulici. Sice tím pádem bylo vidět i na ně, ale mezi těmi spěchajícími Japonci se nenašel snad nikdo, kdo by měl chuť nebo čas zírat do okna pizzerie a špehovat, kdo si dal dnes co k večeři (když ty lidi ke všemu ve většině případů ani neznal) a navíc tady ti čtyři neplánovali provádět žádné nepravosti. Shohei si říkal, že koukáním ven aspoň zabije čas, až si Yusuke s Yuyou budou jako posledně celou dobu zapáleně povídat.

"Tak co, už máte něco vybrané?" zeptal se usměvavě Yusuke, když vykoukl zpoza svého jídelního lístku.

"Hmm, já to vidím na tu Koloseum. Asi s kuřecím," pokývl Yuya hlavou. Takuya mu nakoukl přes rameno.

"Koloseum. Pizza pro čtyři až šest lidí," přečetl nahlas, "jak se dalo čekat," zacukaly mu koutky.

"Hele, tak to ne," ozval se Shohei, "já bych si dnes dal radši nějakou s feferonkami nebo tak. Dáme si každý vlastní pizzu, ne?"

"Však…každý vlastní pizzu," odkývl Yuya, "já si dám to koloseum, co vy?" Shoheiův výraz byl v tu chvíli tak dokonale zmatený, že zbylí tři u stolu se na plné kolo rozchechtali.

"Čemu se jako smějete?" ohradil se dotčeně Shohei a mračil se na ně, "chcete mi snad jako říct, že plánuje sníst pizzu pro šest lidí sám?"

"Tak nějak," odkýval stále se smíchem Yusuke.

"Beztak pak bude chtít ještě dezert, co?" nadhodil Takuya a zadíval se na Yuyu. Ten se zahleděl do jídelního lístku.

"Hmm, tady ty palačinky se mi poměrně zamlouvají," nadhodil, což spustilo další salvu smíchu. Shohei jenom něco nesrozumitelného uraženě zabrblal a obrátil oči v sloup, když ti tři ne a ne ztichnout. Jakoby na tom bylo snad něco vtipného.

On pak však nestačil valit oči. Dokud si ještě objednávali a Matsushita si skutečně poručil kuřecí verzi Kolosea, pořád si myslel, že si z něj ti tři jen střílí. Když však číšník před každého postavil vlastní pizzu a Yuya se bez ostychu pustil do své večeře, která zabírala snad třetinu celého stolu, zůstal na to Shohei prostě jen zírat.

"Ty jsi fakt nevěřil, Sho-chan?" zasmál se Yusuke, který zrovna sahal po prvním kousku své žampionové pizzy.

"Vždyť to nemůže celé sníst sám," ohradil se Shohei stále přesvědčeně, "prostě to není možné."

"Afi mhně-" začal Yuya s plnou pusou, načež sousto polknul, aby mu bylo aspoň něco rozumět, "fakt moc neznáš, Miura-kun," zakřenil se. Shohei jen pokrčil rameny a víc se k tématu už nevyjadřoval, stejně jako ostatní. Nikdo si však nepřál, aby konverzace u stolu vázla, a tak zatímco Takuya a Shohei spořádaně večeřeli, pustili se Yuya s Yusukem do diskuze o blonďákově nedávném krátkém výletu do Austrálie kvůli práci. Ne snad, že by hnědovlasí neměli vůbec co říct, ale Yuyovy dychtivé otázky na všechny možné okolnosti a Yusukeho zapálené vyprávění zážitků jim nějak nedalo prostor. Shohei už od svého přítele pochopitelně všechno slyšel, takže prostě jen jedl a občas se podíval ven z okna. No a Takuya zůstal u jídla pouze tiše poslouchat.

"To je v pohodě, já to zatáhnu," ujistil svého kamaráda Yusuke a z peněženky vytahoval bankovky.

"Neblázni, prosím tě, nebudeš za nás platit," protestoval Yuya.

"Máš narozeniny, tak ticho. Navíc byl můj nápad jít dnes sem."

"Tak dobře, Yu-chan má narozeniny, ale za mě bys fakt platit neměl," přidal se Takuya do rozhovoru po dobré půlhodině mlčení nebo občasného souhlasného "hmmm".

"Přestaň, Takkune. Říkám, vymyslel jsem si to, tak to zaplatím. A bez řečí," utnul to Yusuke a předal obsluze příslušný obnos, načež se číšník s přáním hezkého zbytku večera odporoučel.

"No tak dobře, tak díky," vydechli oba.

"Tak jdeme?" usmál se Yusuke a všichni čtyři se začali sbírat.

Kino, do kterého skupinka dnes mířila, se nacházelo v nedalekém obchodním centru, tím pádem nemuseli jet metrem ani využít jiné dopravy, a prostě toho půl kilometru ušli pěšky.

"Na jaký film to vlastně jdeme?" zajímal se Takuya.

"Schválně pro tebe jsem se přimluvil za nějakou tu americkou komedii."

"Že to nebude nějaká ta typická slátanina s naivní ženskou v hlavní roli?" obrátil se po Yuyových slovech Shohei s prosbou v očích na svého přítele.

"Ne, prý by tam měl být v hlavní roli nějaký chlápek. Podle všeho to bude akční, něco s nadpřirozenými schopnostmi a tak."

"A já že už si aspoň užijem nějakou romantiku," odfrknul si téměř neslyšitelně Takuya, že to postřehl jen jeho partner, který se tomu zasmál.

"Prosím tě, na ty dojáky koukáš furt, něco akčního tě jednou nezabije."

"Minulý víkend jsme se dívali na akční film!"

"Myslíš ten, jak se tam vybourali s tím autem?"

"Jo, přesně ten!"

"To ti přišlo akční?" povytáhl Yuya obočí.

"Tobě snad bouračka nepřijde akční?"

"Fakt ne, když zabírá deset sekund na začátku filmu a zbytek už je jen zase o tom, jak se ten chlápek vzpamatovává z těžkého úrazu a jeho holka je z toho naprosto na prášky."

"Ale bylo to hezké! A nakonec spolu dál zůstali, i když nemohl chodit!" stál si Takuya pevně za svým.

"Možná to bylo hezké, ale na takové věci koukáme furt. A vůbec, je to depresivní. Tohle bude aspoň vtipné."

"Hned večer po tom jsme se dívali na vtipný film! Jak byli na té dovolené!"

"Jo, ale tam zase-"

"Jsem vážně rád, že my se na výběru filmů obvykle shodneme," prohodil Shohei polohlasem k Yusukemu.

"Souhlasím s tebou," odpověděl blonďák pobaveně, zatímco ti dva se celou cestu přeli o svých představách zábavného filmu. Vydrželo jim to až do budovy, kde Yusuke vyzvedl zarezervované lístky, koupili si typicky popcorn a colu (Shohei se už nepozastavoval nad tím, že si Yuya opět vzal tu největší verzi, co nabízeli, i když ostatní si takto po večeři vzali jen malé) a šli si sednout do sálu. Měli místa v předposlední řadě. Lidí tady nebylo ani málo, ani moc - něco přes polovinu sedadel bylo zaplněných. Posedali si - Yuya s Yusukem vedle sebe a každý se svým partnerem po druhé ruce, samozřejmě - a ti dva uprostřed se pustili do zapáleného rozhovoru o nějakém Daisukem (Takuya ani Shohei ho podle jejich výrazů vůbec neznali) a jeho opileckém výstupu, kterému přihlíželi na párty jistého Akiho minulý týden (zbylí dva neměli opět vůbec ponětí, a tak radši jedli popcorn, aby se zaměstnali). Toto téma Yusukemu a Yuyovi vydrželo téměř patnáct minut, než se v sále konečně zhasnulo. Pásmo reklam bylo jako obvykle dlouhé tak akorát na to, aby všichni (včetně Yuyi s jeho super velkou porcí) spořádali skoro celé své občerstvení. Shohei svou colu už dokonce dopil úplně, jak ji stihnul usrkávat již v době, kdy si jeho partner povídal raději s někým jiným a na něj vůbec nebral zřetel. A konečně se začátkem filmu si pohodlně uvelebil hlavu na blonďáčkově rameni. Ten pochopitelně ani v nejmenším neprotestoval.

"Ten konec, to bylo fakt boží," smál se Yuya, když na plátně začaly závěrečné titulky a v sále se pomalu rožínalo.

"Jo, nakonec jste vybrali fakt dobrý film," musel Takuya uznat, dopil poslední zbytek své coly a ne moc ochotně pustil Yuyovu ruku, za kterou si neodpustil ho během filmu vzít.

"Nebylo to špatné," zhodnotil Shohei, "ale na hlavní roli mohli teda vybrat hezčí herečku."

"Koukáš mi tu po herečkách, jo?" odfrkl si Yusuke.

"No právěže ne, mohla být hezčí."

"A do těch speciálních efektů mohli dát víc, chvilkama mi to přišlo celkem umělé," postěžoval si Yuya.

"Už jsem viděl i daleko horší věci," řekl Yusuke.

"Jo, to máš zase pravdu," přikývl černovlásek. To už postupně vstávali a protahovali ztuhlé svalstvo po dvouhodinovém sezení.

"Už je skoro jedenáct," zkonstatoval Takuya, když zkontroloval čas na mobilu.

"Akorát čas vyrazit do toho klubu," reagoval Yuya, kterého se dnes celý večer držela dobrá nálada.

"Já si ještě odskočím, počkejte kdyžtak venku," prohodil Shohei a vytratil se směrem k toaletám.

"Vlastně budu potřebovat taky," zamumlal Takuya a odpojil se taktéž. Yuya s Yusukem mezitím tedy opustili prostory kina i budovu, zatímco řešili právě zhlédnutý film. Obchodní centrum bylo teď skoro prázdné, většina obchodů už postupně zavírala a málokde se nacházel ještě nějaký zákazník.

Shohei si umyl ruce a hned potom zamířil ke dveřím. Opřel se o ně, aby otevřel, ale nic. Zamračil se a zkusil tedy zatáhnout k sobě. Ale zase nic. Tohle se mu přestávalo líbit.

"Co se děje?" ptal se Takkun, který šel hned za ním.

"Nejde to otevřít."

"Jakto?" podivil se.

"Co já vím," zavrčel trochu podrážděně Shohei.

"Ukaž." Takuya se musel přesvědčit sám, že to skutečně nejde otevřít. "Co to-?!" vyjekl, když se najednou zhaslo.

"Tohle snad není možné," zavrčel Shohei a vytáhl z kapsy telefon, aby aspoň trochu posvítil. Mdlé světlo displaye však udělalo atmosféru jen horší. "Jsou tři možnosti. Zaprvé. Jsou tu nějací duchové. Zadruhé. Někdo nás tu chytil do pasti a pravděpodobně nás přijde každou chvilku zabít. A zatřetí - prostě zavírají obchoďák, protože je pozdě a nečekali, že tu ještě někdo bude, tak to ani nekontrolovali."

"Uhm, a na kterou možnost vsázíš ty?" zeptal se Takuya. Ne snad, že by si myslel, že jsou první dvě možnosti nějak víc pravděpodobné, ale stejně mu z téhle situace běhal mráz po zádech. Kdyby tady tak uvízl aspoň se svým Yuyíkem... Ne, to ne, jemu doopravdy nepřál skončit zamčený ve tmě na záchodech v obchodním domě, ale Shohei mu nebyl zrovna dvakrát sympatický. Snad ale lepší, než tu zůstat sám, řekl si.

"Samozřejmě, že tu první," obrátil Miura oči v sloup. Vypadal, že jej tato situace nijak neděsí, jen otravuje, avšak vzápětí polekaně vykřikl, když praštilo špatně zavřené okno, jak venku pořádně zafoukal vítr. "Ehm," odkašlal si Shohei následně, "zavolám Yusukemu."

"Jo, to zní jako rozumný nápad," odsouhlasil Takuya.

"No, kde jste tak dlouho?" ozval se z telefonu zkreslený hlas nepochybně patřící blonďákovi.

"Yusukeee? Jsme zamčení na záchodech."

"Cože?" Shohei naprosto přesně viděl, jak v tu chvíli musel jeho partner vytřeštit oči.

"Nevím, prostě nás tu zamkli. A zhasli nám. Mohli byste nás odsud dostat? Fakt tu nechci čekat do rána na otvíračku."

"A pospěšte si, prosím!" houkl Takuya do telefonu, který následně svému momentálně jedinému společníkovi vytrhl z ruky, aby do něj mohl mluvit dál, "Yu-chan, Yu-chan, slyšíš mě? Zachraň mě, prosím! Pamatuješ posledně, jak jste se zasekli v tom výtahu? On tě nabádal, ať se zabiješ, ať má Yusuke-kun víc kyslíku pro sebe! Určitě je to vrah! Co když mě zabije, aby tu měl teď dost kyslíku on pro sebe?!"

"Bude to v pohodě, Taku-chan, věř mi, hned vás dostaneme ven," ujištoval Takuyu jeho nejmilovanější hlas, ač také trochu zkreslený. A podle toho, jaké tiché pochechtávání bylo slyšet, měli jeho miláček i s Yusukem z této situace docela srandu.

"Proboha, nech toho," napomenul Takuyu Shohei a vzal si svůj mobil zpět, načež znovu promluvil do něj: "on je schopný se tu zabít sám a pak to bude na mě. Vážně to zkuste rychle."

"Jojo, jdeme na to, neboj se."

Hovor ukončen.

"Musíš zase tak hysterčit?" otázal se Shohei. Takuya si odfrkl.

"Věděl jsem, že to dneska dopadne zase nějak blbě. Vůbec jsem dnes s vámi nechtěl nikam chodit. Nic proti."

"Aspoň nejsem jediný," uchechtl se Shohei a přešel blíž k umyvadlům, "ne že byste mi vyloženě vadili, ale abych řekl pravdu, moc se nebavím."

"Nápodobně. A těm dvěma snad ještě připadá vtipné, jak jsme dopadli."

"Já bych toho Yusukeho občas fakt nejradši zabil, vždycky přijde s nějakým tím svým nápadem..."

"Yu-chan je hodný, ale... hm... Yusuke ho kazí."

"Jasně, sveď to jen na Yusukeho."

"Kazí se navzájem," zašklebil se Takuya.

"To už zní přijatelnějc," odkývl Shohei, "dneska to je stejné jako posledně, vždyť tu vlastně vůbec nemusíme být."

"Jo no, pochybuju, že by vůbec zaregistrovali, že jsme někde zamčení, kdybysme jim nedali vědět. Určitě by šli do toho klubu i sami a na nás si ani nevzpomněli."

Trvalo necelou půlhodinu, než se Yuyovi a Yusukemu povedlo splašit někoho, kdo by byl schopný jejich drahé dostat ven. Zaměstnanci obchodního centra se hluboce omlouvali, div že si tam před nimi neklekli, ale Takuya se Shoheiem to prostě odmávli, že je to v pořádku, že z toho nebudou dělat zbytečně vědu.

"A vůbec tomu nerozumím, proč že jsme vlastně my dva tady," prohlásil Takuya, když prostě vyrazil ulicí pryč od obchodního centra.

"Jo no, přijde mi, že to oni dva tu mají rande a my jim tu děláme křeny," přizvukoval Shohei, "vlastně ani nevím, o čem se tu celý večer mluvilo."

"To víš, s námi se oni nepodělí, my jsme tu navíc."

A takhle ti dva prostě šli a stěžovali si, aniž by se na Yusukeho či Yuyu třeba jen podívali. Ti tam zůstali stát a nechápavě zírat na vzdalující se záda jejich - pro dnešní večer už asi bývalých - společníků. Až snad po minutě se černovlásek podíval na svého kolegu.

"Ehm... Nezajdeme do toho klubu?"