Všechno nejlepší, Levi

Po dlouhé pauze se objevuju, ale ne s nějakým hloupým nezajímavým výkecem, jenom s hloupou a nezajímavou povídkou. Chytla jsem náhlou potřebu něco na tyhle dva napsat. Teda, tu potřebu jsem měla už delší dobu, ale dlouho mi trvalo, než jsem překonala přesvědčení, že česky se na ně psát nedá (můj Eruri svět funguje výhradně v angličtině, jelikož český SnK fandom je zabedněný a shipuje Leviho s Erenem, což absolutně nechápu, ti lidi se pravděpodobně totálně zbláznili :))))) a dostala nápad a skutečnou chuť do psaní. Momentálně je Eruri můj TOP ship, jen tak mimochodem, takže v nejbližší době, jestli čekáte nějaké fanfikce, čekejte na ně dva. x3

I přesto však tato fanfikce není tak úplně Eruri. Samozřejmě, že já to tak vidím, a všichni, co jsou rozumní a taky to shipují, to tak uvidí taky, ale tato krátká jednorázovka neobsahuje žádný jejich fyzický kontakt ani žádná vyznání lásky, ať už slovní nebo v myšlenkách. Ani nic podobného. Prostě jsou jen oni dva hlavní postavy a může si to přečíst každý, i ten, kdo je úplně hloupý ten pár nemusí. No, tak snad si to užijete~

P.S.: Vím, že Levi se čte Lívaj. Jenže když to píšu a skloňuju, přijde mi strašně divné psát Levie, jsem prostě navyklá na Leviho, ačkoliv to v duchu stejně čtu jako Lívaje. Teda, jsem navyklá pouze na Levi, protože angličtina, no, ale tak co už... xD

---

Nebylo mnoho lidí, kterým by Levi věřil. Život ho naučil, že pouštět si ostatní moc blízko k tělu nikdy nevyústilo v nic dobrého. Jenže ať chtěl nebo ne, časem si zkrátka s některými členy Legie vybudoval bližší vztah. Například tu dotěrnou slepici Hanji prostě nešlo odhánět věčně, a i když byla absolutně šílená a pořád mlela jen o titánech, někde v koutku duše Levi věděl, že mu na ní záleží, ačkoliv by to ani u sebehoršího mučení nahlas nepřiznal. Osobou, které však Levi věřil bezpochyby nejvíce, byl velitel Erwin Smith. Vzhledem k tomu, jak spolu začali, to bylo docela ironické, ale prostě to tak bylo. Erwin byl také jediným člověkem, kterému Levi svěřil datum svých narozenin, když dostatečně naléhal. Samozřejmě musel přislíbit, že to nebude šířit nikam dál, Levi totiž nestál o žádné oslavy, které by Hanji jistě aktivně chtěla pořádat. A Erwin to samozřejmě respektoval. Ale na druhou stranu, přehlížet kapitánovy narozeniny přece taky úplně nemohl.

Levi se zrovna vrátil po důkladné koupeli k sobě do pokoje. Měl za sebou dnes náročný trénink, jeho tělo bylo unavené, a tak to viděl, že si půjde rovnou lehnout. Obvykle sice moc nenaspal, ale stejně teď už neměl nic na práci. Na chvíli ještě pustil do pokoje čerstvý, avšak vzhledem k ročnímu období značně chladný vzduch, aby se mu líp usínalo. Když však okno zavřel, ozvalo se zaklepání na dveře. Neváhal a šel se podívat, kdo mu teď večer co chce. Dost ho překvapilo, že na prahu stál Erwin. Mluvili spolu přece před necelou hodinou, hned po skončení tréninku. Za normálních okolností by mu prostě řekl, ať se za ním staví do pracovny, pokud něco potřeboval probrat v soukromí.

"Neruším tě? Můžu dál?" zeptal se Erwin zdvořile, letmo se usmíval. Levi prostě trhl rameny a ustoupil, aby uvolnil cestu. Erwin vešel, zavřel za sebou. Jednu ruku měl za zády. Jediné, co Leviho k tomu napadlo, bylo, že drží nůž a právě ho přišel zabodnout, i když to mu přišlo značně nepravděpodobné. A tak prostě jen stál se založenýma rukama a tázavě na svého nadřízeného hleděl. Díkybohu netrvalo dlouho a Erwin se vymáčknul:

"Nebudu tě dlouho zdržovat, jen jsem ti chtěl popřát k narozeninám. Všechno nejlepší, Levi." Onen schovávaný předmět byla krabička ovázaná ozdobnou stuhou. Levi povytáhl obočí.

"Říkal jsem ti, že své narozeniny neslavím."

"Já vím. Ale je to jen maličkost, byl bych rád, kdybys ten dárek přijal." Možná kvůli tomu úsměvu se Levi rozhodl zbytečně neprotestovat. Neodpustil si však obrátit oči v sloup, načež krabičku s tichým "díky" přijal.

Nechtěl si to připustit, ale ve skutečnosti ho to potěšilo. O to víc, když si na něj Erwin vzpomněl i další a další rok. 25. prosince večer se vždy objevil u kapitána v pokoji, s dárkem a úsměvem, ať byla zrovna situace v Legii jakákoliv, ať měl práce a starostí nad hlavu. Levi musel pro sebe uznat, že to byl skvělý pocit, vědět, že na něj někdo vážně myslí a dá si práci s výběrem dárku, kterým se navíc vždy trefoval do vkusu. I když mu bylo docela jedno, co dostal - i kdyby mu Erwin přinesl kámen, který našel před budovou, pocit by z toho měl úplně stejný.

Jak čas plynul, Levi si na přání rychle zvyknul; po čtyřech letech se přistihl, že na Erwina dokonce už i čeká. A samozřejmě, že ho velitel nezklamal. Vždy přišel, vždy. Stalo se to naprostým stereotypem, neodmyslitelnou rutinou, něčím nedotknutelným, co se zkrátka odehraje, i kdyby se právě rozpadly všechny zdi a titáni začali pustošit města.

A tak bylo zase jednou 25. prosince večer. Levi seděl na své posteli a oči spustil ze dveří pouze sem tam na pár vteřin, když chtěl letmo zkontrolovat hodiny. Půlnoc se neúprosně blížila, zbývalo posledních pár minut. V poslední době se stala spousta nehezkých věcí, ale Leviho narozeniny byly přece ten speciální den, kdy Erwin přijde, bude se usmívat a přinese dárek. Ať se událo cokoliv, prostě to teď tak bude. Vždy přece přišel, vždy. A tak Levi dál seděl a čekal. Nervozita se však stále stupňovala. Pět minut do půlnoci. Minuta do půlnoci. Půlnoc. Minuta po půlnoci. Dvě minuty po půlnoci. Tři minuty po půlnoci. Levi vydechl. Nepřišel. A už nikdy nepřijde.